ELIŠKA A VÍŤA 9

Ranní mše svatá

 

Po krásném babím létě se uprostřed října přihlásily první ranní mlhy, které zvěstovaly nástup sychravého počasí. „Necítím se moc dobře,“ povzdechla večer Eliščina maminka.

Její manžel ji utěšuje: „Nediv se, Aničko, je toho na tebe moc. Denně lítáš do nemocnice, máš starost o Janičku. To všechno tě vyčerpává.“

„Péťo, mám o ni skutečně strach. To nepříjemné počasí jí může ublížit.“

„Už je mezi námi měsíc a půl. Zvládla dosud všechny komplikace, překoná i začátek podzimu.“

„Mám strach, že když něco leze na mne, tak ona to dostane taky.“

„Věřme, že tomu tak nebude.“

„Jsi hodný, Péťo, že mě utěšuješ. Ale my maminky leckdy cítíme nebezpečí dříve než ostatní.“

Tušení citlivé ženy se začíná naplňovat krátce po půlnoci. Sestry s úzkostí sledují stoupající teplotu malé Janičky. Ve tři  hodiny přechází zvýšená  teplota v horečku. Přivolaný lékař pečlivě děvčátko prohlíží, jeho tvář se kaboní, až prohlásí: „Je to začínající zápal plic. Okamžitě musíme nasadit antibiotika. Hned ráno uvědomte rodiče o velmi vážném stavu.“

Janinčina maminka tak spěchá do nemocnice hned po probuzení. Nachází své malé děvčátko ve vysoké horečce. „Zvládne to?“ ptá se lékaře.

Muž pokrčí rameny a ustaranou ženu ujistí: „Děláme, co můžeme. Ale zde už nerozhodujeme my.“

Při posledních slovech se lékař podívá k nebi, kde začíná svítat. Pro paní Aničku je to jasné znamení. Janičce požehná, opouští nemocnici a běží na faru. Otec Martin je vzhůru a modlí se breviář. Slibuje, že mimořádně odslouží za Janičku mši svatou. Nakonec říká: „Vy sežeňte rodinu, já zavolám ministranta a za půl hodiny se sejdeme u oltáře.“

Po odchodu paní Slámové ťuká v mobilu na Vítovo číslo. Když se na druhé straně ozve rozespalý kluk, tak mu kněz sděluje: „Janička má zápal plic, je to moc vážné. Budu za ni ve čtvrt na osm sloužit mši svatou.“

Dál nemusí nic říkat. Vít hned slibuje: „Jsem tam za čtvrt hodinky. Nachystám na mši svatou.“

„Děkuji, Vítku,“ končí hovor kněz a pomyslí si: ten kluk má vždycky ochotné srdce.

Mše svatá začíná s malým zpožděním a kolem oltáře jsou kromě kněze a ministranta přítomni Janinčini rodiče, Eliška a kmotra Terezka.

S velkou vroucností pronáší otec Martin všechny modlitby, důvěru v Boha opírá o texty z Písma svatého, které vyhledal. Děkuje Bohu v eucharistické modlitbě, která vrcholí proměňováním.

Víťa je stržen knězovou zbožností a do jeho slov vkládá život malé Janičky. Rozjímá přitom, jak úžasnou moc má kněz. Stačí pronést slova proměnění a Ježíš sestupuje na oltář. Je tu s námi, obětuje se za nás. A my můžeme na oltář vedle něho položit své úzkosti a strachy.

Jak úžasné je být knězem, uvažuje Víťa dál, a já bych se jednou mohl knězem stát. Ty bys to, Ježíši, chtěl?

Já to chci také. Toužím být knězem, který věřícím přivádí na oltář Krista. Jako teď otec Martin. Nic většího člověk nemůže udělat. A přitom to může každý kněz. Pomoz, Ježíši, ať to pochopí také Eliška. Má mě ráda a já ji mám rád také. Ale cítím, že láska k tobě mě táhne daleko víc. Objímá mě celého a já chci na ni odpovědět. Stanu se knězem a budu patřit jenom tobě.

Jako by se vracel z letu k nebeským výšinám, tak připadá Víťovi návrat do děje mše svaté. Až se leká, zdali něco mezitím nezanedbal. Ale ne – otec Martin nyní vyzývá k pozdravení pokoje. „V duchu si všichni pohlaďme Janičku, a tak ji přiveďme sem. Je tu s námi a Ježíš o ní ví.“

Také svaté přijímání prožívá dnes Víťa hlouběji než jindy. Jeho srdce jásá štěstím, že ho Ježíš volá do své služby. Přitom cítí Ježíšovo ujištění, že Janička se uzdraví. Že by to byl  další dar v tom dnešním úchvatném setkání?

Mše svatá končí, Víťa všechno uklízí do sakristie. Přitom sleduje hodinky, aby nepřišel pozdě do školy. Vyběhne před kostel a téměř vrazí do Elišky. „Co tu ještě děláš?“ ujede mu, ale hned se opravuje: „Jsi hodná, žes na mě počkala.“

„Mám strach o Janičku. Nedovedu si představit, že by umřela.“

„Uzdraví se.“

„Jak to víš?“

„Vím to od Ježíše.“

„Ty jsi s ním mluvil?“

„To ne. Bylo to nějak ve mně. Stanu se knězem – po dnešku to už vím. Mám tě rád, Eliško, ale jenom jako kamarádku.“

„Ale já chci víc. Chci, abys byl můj.“

„Jsem tvůj spolužák, kamarád, ale víc už ne.“

„Ne,“ zaúpí Eliška, ale pak se její tvář prudce změní a vzkřikne: „Máš mít, co chceš!“

Rozbíhá se a když zvolní, jde snad dvacet kroků před ním. Oči má plné slz. Brečí lítostí i vztekem. Všechno je mi jedno. Všichni jsou mi ukradení. I Janička? ozve se v ní, jako by odněkud z dálky.

Ne, Janička ne, tu jedinou teď miluji! Zvolňuje krok, aby ji Vítek došel a zopakoval jí s tou božskou jistotou, že její jediná a nejmilovanější sestřička se uzdraví.

ZPĚT