Eliška a Víťa 13

Na faře

Otec Martin přivítal oba hříšníky velmi srdečně. Vítkův tatínek však zůstal vážný.

Proto se kněz ptá: „Stalo se něco vážného?“

„Moc vážného. Potřebujeme oba vyzpovídat. Můžeme poprosit?“¨

„Samozřejmě. Na to jsem tady.“

„Promiňte, že tak obtěžujeme.“

„Obtěžujete? Pro kněze je radostí, když může posloužit ve svátosti smíření.“

Pak už kněz nemluví a uvádí návštěvu do svého pokoje. Tam si kleká před kříž a prosí Ježíše o milost dobré svaté zpovědi.

Nejprve zůstává v pokoji pan Sedlák a jeho syn odchází na chodbu. Tam se za tatínka pomodlí a pak zůstává stát před zarámovanou fotografií osmé třídy. Že by to byla třída otce Martina? No jasně! Tam je, ve druhé řadě úplně na kraji. Šikovný kluk. Určitě se musel holkám líbit. Jestlipak už tehdy chtěl být knězem? Anebo v tom lítal jako já od plotu k plotu? No jasně, tady je jeho obdivovatelka. Kouká na něho ze třetí řady. Celá třída se dívá na fotografa, ale ta holka ukazuje, kdo ji v této chvíli zajímá.

Vít dělá pár krůčků vpravo a zajásá: „Tady je maturant. To už věděl, že půjde do semináře. Copak se odehrálo v jeho hlavě od té osmé třídy až k maturitě?

Dál už přemýšlet nemůže.  Z knězova pokoje vychází tatínek a nechává dveře otevřené pro syna. Rozbuší se mu srdce. Přece jenom s takovým hříchem ještě ke zpovědi nešel. Ale otec Martin mu to usnadňuje: usměje se na něho a pokyne mu, aby začal.

Upřímně vyznává Víťa svoji dnešní vinu. Je mu líto, že tím způsobil bolest tatínkovi a také Bohu. Kdyby tak mohl všechno vrátit nazpět, jednal by zcela jinak. Jakmile však dělá kněz nad ním velký kříž a uděluje mu tak odpouštění hříchů, cítí obrovskou úlevu. Pryč je ona tíha, která ho až dosud sužovala. Jako by zeslábla přitažlivost zemská a on si může říct: Já lítám. To se děje uvnitř, navenek tiše říká: „Děkuji , otče Martine.“

„Bohu poděkuj, chlapče.“

„Je úžasné, jakou má kněz moc, když odpouští hříchy jako kdysi Ježíš.“

„Ano,“ potvrzuje otec Martin, „kolik uzdravení se děje ve  zpovědnici.“

Znovu je Vít přesvědčen, že bude jednou knězem. Moci odpouštět hříchy – jak úžasný je to dar. Vracet lidem pokoj do duše – může být něco krásnějšího na tomto světě?

Na chodbě se odváží zeptat: „Otče Martine, proč zde máte zrovna fotografii z osmé třídy a pak až maturitní? Lépe by se tu hodila společná fotka z deváté třídy.

„Kdepak! Na konci chodby, tam jsi nedošel, jsou fotografie ze semináře a potom po svěcení. Takže jsou to etapy mé cesty ke kněžství.“

„Copak vy jste už v osmé třídě věděl, že půjdete do semináře?“

„Ano, v osmé třídě jsem se rozhodl a na konci střední školy jsem už jenom podal přihlášku.“

„A proč jste se rozhodl?“

„Vítku, to se nehodí. Jsou to soukromé záležitosti,“ přerušuje tatínek rozhovor.

„Jsou,“ souhlasí kněz, „a nedají se sdělit. Ale už jsem to povídal mnohokrát, když se mě lidé ptali na mé povolání.“

„Když to tak chápete, tak prosím,“ ustupuje tatínek a sám je zvědavý, co prožil kněz, když byl tak starý jako Vítek.

„Byl jsem tehdy ministrantem. Jednou v sobotu po mši svaté mě náš pan farář požádal, abych s ním šel zaopatřovat. Znamenalo to doprovodit ho k nemocnému. Nesl jsem lampu s hořící svící a věřící tak věděli, že kněz nese pod svým oblečením burzu – takovou schránku  se svatou Hostií, Kristovým tělem.

Prošli jsme obcí a vešli do domu, který byl předposlední v řadě stavení. Věděl jsem, kdo tam bydlí. Netušil jsem, že moje bývalá učitelka je tak nemocná, že volá kněze. Vstoupili jsme do pokoje a já postavil lampu na stůl. Lekl jsem se, když jsem uviděl bledou a hubenou ženu, kterou jsem znal jako veselou a temperamentní učitelku. Pan farář vyňal burzu a položil ji vedle světla. Pokynul mi, abych z pokoje odešel.

Vyšel jsem na chodbu a měl jsem stále před očima bledý obličej, ve kterém z propadlých lící vystupovaly oči jako dva pevné ostrůvky. Stále jsem si opakoval: Jak se změnila… Učila nás na prvním stupni. Byla moc hodná a my jsme ji měli rádi. Tehdy pomáhala ona mě, abych se co nejvíce naučil. Teď jsem tu já doprovodil pana faráře, aby jí kněz pomohl na cestě do nebe.

Brzy bylo po zpovědi a pan farář nás volal do pokoje. Podal nemocné svaté přijímání a pak jí udělil svátost nemocných. Mazal ji olejem, a tak připravoval její duši na setkání s Bohem. Tehdy jsem si uvědomil, jak nádhernou službu koná kněz. A zatoužil jsem podobně sloužit Bohu i lidem. Od té doby sílila v mé duši touha stát se knězem.

Pak byl pohřeb. Zúčastnila jsme celá škola. Já pozoroval pana faráře a představoval jsem si sama sebe, jak budu i já jednou doprovázet zemřelé na jejich poslední cestě.“

Sotva kněz končí vyprávění, tak se ho Víťa ptá: „A to už jste potom nikdy nepochyboval o tom, že se stanete knězem.“

„To víš, že jsem si to musel ještě vybojovat, ale věděl jsem, že o to bojovat chci, a tak jsem dospěl až ke svěcení.“

Vít a tatínkem se loučí, ještě jednou děkují a protože je pátek, těší se na Lenku a Zuzku, které přijedou na víkend ze studií domů.

Zpět