Eliška a Víťa 14

Dvojka z chování

Pondělní ráno bývá ospalé, zvláště pak na podzim, kdy už několikátý den za sebou se válí po zemi mlha a jemně mrholí. Elišku nemůže maminka dostat z postele. Když z ní pak stáhne přikrývku a zavelí: „Vstávej, přijdeš pozdě!“, začne děvče nadávat na školu i na učitele.

„To už je ohraná písnička,“ okřikne ji maminka.

Eliška však odmlouvá: „Ty tam chodit nemusíš.“

„Já jsem chodila ráda do školy. Vždycky jsem se naučila, napsala úkoly, a nemusela jsem se bát.“

„Nebudu se učit a se Staňovou se nebudu bavit.“

„To nemyslíš vážně. Mám dost starostí s Janičkou a ty mi ještě přidáváš.“

„S Janičkou na mne nechoď. Ta s tím nemá nic společného. A ve škole je to moje věc, nemusíš se o to starat.“

„To přece není pravda. Nejsi ještě dospělá.“

„To říkáte všichni. I Staňová. Ale kdybyste mě nechali na pokoji, tak bych já nechala na pokoji vás.“

„Nechme toho,“ ukončuje rozhovor maminka a nechápe, co se s její dcerou děje.

U snídaně se baví o Janičce, a to dceru s matkou sblíží. „Mami, teď už má Janička vyhráno. Už by přece byla na konci osmého měsíce těhotenství. A to už by se narodila bez problémů.

„Pokud by byla do té doby v mém těle, tak ano, ale takhle…“

„Co myslíš tím ,takhle´?“

„Pan doktor mi říkal, že její tělíčko je zranitelné. Musí být stále v inkubátoru a vyhráno zdaleka nemá. Naopak, musíme být všichni ve střehu. Lékařskou péči má výbornou, ale i lékaři jsou jen lidé.“

„Maminko, budu na ni celý den myslet.“

„Mysli na školu, bude čtvrtletí.“

„Školu mi nepřipomínej!“

„Proč?“

„Mám s ní nevyřízené účty.“

„Prosím tě, neblbni.“

„Neblbnu. A raději o tom nemluvme.“

Maminka je nakonec ráda, že Eliška odejde do školy. Mávne rukou nade vším, co jí dneska dcera řekla. „Jsou to řeči. Musí protestovat. Staňová ji zkrotí.“

Krotit své „ovečky“ začíná třídní učitelka hned po příchodu do přírodopisu. Staví se před třídu, otevírá svůj obávaný notes a spustí: „Blíží se třídní schůzky před 1. čtvrtletím. Známky nejsou nic moc. Rodiče asi nepotěšíte. Ostudou třídy se stává Slámová Eliška. Zatím nevím, jaké jí vycházejí známky z jiných předmětů, ale z přírodopisu má pětku. Navíc bude mít dvojku z chování. Za naprosté neplnění povinností, ignorování školy a provokativní chování. Co na to říkáš, Eliško?“

Děvče vstává tak, jak je naučeno. Ale sklopí hlavu a zarytě mlčí.

Učitelka se snaží o vstřícnost, když žačku vyzývá: „Pověz nám, Eliško, proč se tak chováš?“

Dívka nadále mlčí a oči nepozvedne ani o píď.

Učitelce je do breku, ale navenek chce zůstat pevná, a proto jenom hodnotí: „Celá třída vidí, jak se chováš. Posaď se!“

Také Eliška má na krajíčku. Ale slzu deroucí se z oka utře ledabylým pohybem ruky. Poroučí si myslet na Janičku. Jak už se na ni těší, až ji odpoledne uvidí. Zase bude o malinko větší. O kousíček, ale to stačí. Ještě měsíc ji tam nechají a potom ji propustí domů. Táta snese z půdy kolíbku a maminka ji vyzdobí krajkovým povlečením. A já ji budu houpat. A zpívat jí budu. A kdyby neusnula, tak ji zabalím do kočárku a pojedu s ní ven. Možná potkám Víťu. To už bude Janička spinkat a já si s ním budu povídat. Jenom aby byla zdravá. Úplně všechno dobré mít nebude, ale budu s ní cvičit, pořád na ni mluvit a smát se. A budu ji chovat, aby cítila, jak ji mám ráda.

Eliška sedí ve své lavici a sní. Snad ani neví, že je přestávka. Každopádně si nevšimla Víti, který kolem ní prošel, aby navázal rozhovor. Chtěl jí vynadat, proč blbne a ať se vzpamatuje. Ale když viděl její oči upřené kamsi do dálky, raději odešel. V duchu si povzdechl:  Bože, ať z toho všeho nezblázní. Jenom ty jí můžeš pomoci.

V přírodopisném kabinetě vzlyká tvrdá učitelka Staňová. Vzlyká po prudkém výbuchu pláče, který nedokázala potlačit. Cítí se bezmocná a provinilá. Chce se ospravedlnit tím, že si vybaví vzdorovitý pohled Elišky. Ale namísto toho vidí zasněné oči své odbojné žačky. Čistý pohled… Komu patřil? To kdybych věděla. Kéž bych se aspoň uměla modlit! Prosila bych o radu, co mám dělat. Dlouho přemýšlí a nakonec se rozhoduje, že ustoupit nemůže. Ale přitom zjišťuje něco, co dosud netušila, že má totiž tu odbojnou holku moc ráda.

Zpět