Eliška a Víťa 19

Ve druhé vyučovací hodině 

Hodina přírodopisu probíhá podle obvyklého schématu: třídní záležitosti, opakování se zkoušením, uvedení do nové látky a výklad učiva. Učitelka Staňová si připravuje tabuli k nákresu schémat, když prudce vystřelí Eliščina ruka.

„Co si přeješ, Eliško?“

„Mám důležitý hovor.“

Třídou to zašumí. Něco takového a u Staňové? Nikdo by si to nedovolil.

Učitelka také téměř vybuchne, ale Eliščiny oči jí to nedovolí. Jsou plné úzkosti a strachu. Proto ji vyzývá: „Běž na chodbu!“

Dívka opouští své místo a běží ke dveřím. Ještě v místnosti zmáčkne příjem, aby volající neukončil vyzvánění. Žáci u dveří zaslechnou: „Mamí, počkej chviličku.“

Dveře za ní prudce zapadnou a ve třídě nastává napjaté ticho. Učitelka je očividně vyvedena z rovnováhy. Má s Eliškou tak velké konflikty, a přitom jí dovoluje víc než kterémukoliv žákovi. Chtěla by třídě nějak své počínání vysvětlit, ale sama neví, proč takto jedná. Vtom do třídy dolehne z chodby silný výkřik plný bolesti: „Ne!“

A během pár vteřin ještě hlasitější: „Ne, ne, ne!“

„To je Eliška!“ zvolá učitelka a spěchá na chodbu.

„Ne!“ zakřičí Eliška ještě jednou, a to ji už učitelka vidí.

Žačka odhazuje mobil a jako splašený kůň běží k učitelce. V zoufalém výkřiku jí oznámí: „Janička umřela.“

A běží dál až na konec chodby. A pak zase nazpátek – šílená bolestí, v šoku, který ji připravuje o rozum. Jenom na okamžik se zastavuje u strnulé učitelky. S vytřeštěnýma očima a ochraptělým hlasem na ni vyhrkne: „Bez Janičky nechci žít.“

Běží dál na konec chodby. Otevírá tam okno a naklání se ven. Učitelka chápe, že to její žačka myslí vážně. Startuje k ní. Avšak Eliška už stojí skrčená v okně a zaklání se, aby skočila ze druhého patra dolů. Já to nestihnu, zoufá si učitelka a dělá co nejdelší skoky. Eliška trochu zaváhá při pohledu do hloubky pod sebou.

Přesto vzkřikne: „Nechci žít!“

Znovu se zaklání, tentokrát už tak, aby po odpichu nebylo návratu. Zavírá oči a zakřičí poslední vzkaz: „Janičko, jdu za tebou.“

Ale namísto dopředu padá dozadu do náruče učitelky, která ji strhuje z okna na chodbu.

„Nechte mě, chci jít za ní!“¨

„Neblázni!“ křičí také učitelka a staví se před okno.

Bolestí pominutá Eliška má však obrovskou sílu a získává v boji o parapet okna převahu. „Pomóc!“ křičí učitelka, která souboj prohrává.

Teď už Elišce nikdo a nic nebrání. Odpichuje se, aby vyskočila na okno. Ale nejde to. Učitelka ji totiž drží za nohu a obepíná bérec takovou silou, že by musela vyskočit z okna i s ní.

Eliška vztekle křičí: „Nechte mě!“

Ale to už je tu Lukáš a chytá ji kolem ramen. Eliška se mu vysmýkne, ale jenom na okamžik. S uvězněnou nohou se nemůže otočit, a tak ji Lukáš obepíná o něco níž kolem hrudníku a podkopává jí volnou nohu. Padá tak na podlahu a Lukáš dopadá na ni. Přibíhá tělocvikář Smoleň, který střídá vysílenou učitelku.

Eliška se nemůže ani pohnout, a proto jenom křičí: „Pusťte mě, zbabělci.“

Zakřičí ještě jednou, ale pak zůstává ležet na zemi jako zmačkaný hadr a pláče. V prudkých vzlycích stále opakuje: „Janička mi umřela.“

Chodba je plná učitelů a žáků, když srdceryvně plačící dívku pozvedá její třídní učitelka z podlahy a objímá ji tak, že si může Eliška položit hlavu na její rameno. Přitom říká ztichlému obecenstvu: „Vraťte se do tříd. Ona se potřebuje vyplakat.“

Žáci jsou zvyklí učitelku Staňovou poslouchat, a tak je za chvíli chodba prázdná. Tělocvikář se ujímá osmáků a Eliška má tak svoji třídní jenom pro sebe. Jde s ní do jejího kabinetu a tam střídá návaly pláče s nářkem. Učitelka ji přitom hladí a dává napít minerálky. Otupělá pláčem zírá Eliška nepřítomně před sebe a stále znovu opakuje: „To není možné… To není možné.“

Víťa je v té chvíli opět v kostele a modlí se před svatostánkem: „Pane Ježíši, něco se děje a já nevím co. Proto jsem tu zase a prosím, abys byl s námi. Nevím, co je s Janičkou a co se děje ve škole. Věřím, že ať se tam děje cokoliv, tak ty to máš ve své režii.“

Zpět