Eliška a Víťa 22

Malá přímluvkyně 

Pohřeb malé Janičky. Jak se toho Eliška bála. „Budu bulit a všichni se na mne budou dívat,“ opakovala stále znovu svou obavu.

Teď sedí v kostele mezi maminkou a tatínkem. Malá bílá rakev se téměř ztrácí v záplavě květin. Mše svatá dospěla ke svému vrcholu. Kněz pozvedá svatou Hostii po proměňování. Až do této chvíle se Eliška nerozbrečela a pouze vytírala kapesníkem slzy v koutcích očí. Ale teď, když přichází Ježíš na oltář, svírá se jí srdce bolestí. Přitom se ptá: Ježíši, proč jsi nepřišel, abys ji uzdravil? Proč jsi ji nevzkřísil?

Štkaní se mění ve vzlykot, který se nedá dusit. Eliška propuká v hlasitý pláč, jež tlumí maminka na svých prsou. Přesto doléhá nářek ke všem přítomným lidem. Zanedlouho slzí snad všichni. Také otec Martin pokračuje v modlitbě jenom s pomlkami.

Mše svatá dospívá k modlitbě „Otče náš“. Eliška se v myšlenkách vrací o dva měsíce zpět. Tehdy pana farář při křtu potvrdil, že se Janička stala Božím dítětem. Co se tedy stalo, když umřela? Vrátila se ke svému Otci. Ano, jí je dobře. Ale co já? Nechala mě tu samotnou. Pane Ježíši, proč jsi mi ji nenechal?

Hřbitov. Malou rakvičku spouštějí příbuzní do země.

Eliška se znovu ptá: Proč tam musí? Proč tu nemohla běhat? Očím se už nedostává slz.

Víťa co by ministrant drží v rukou kříž a stojí v „hlavě“ hrobu. Vidí tak do tváře Elišky. I on má oči plné slz. Dívá se před sebe, ale i tak jeho vidění truchlící kamarádku zahrnuje.

Obřad se chýlí ke konci. Jen málokdo se připojuje ke společné modlitbě. Také Víťa nedokáže ovládat svůj hlas, aby se mohl připojit ke knězi.

Závěrečný kříž. Otec Martin přistupuje k Janinčiným rodičům, aby jim podal ruku. Přitom říká: „Máte v nebi anděla. A budete to cítit.“

K pozůstalým přistupuje Víťa jako první z ministrantů. Najednou stojí proti Elišce a podává jí ruku. „Eli,“ zašeptá, „Janička umřela, aby ti byla ještě blíž než dosud. Mění ti srdce tak, jak to dělají andělé. Jsi teď úplně jiná holka.“

Dívka by se chtěla zeptat: Jaká jsem? Víťa však musí uvolnit místo dalším, a tak postupuje dál. Mnoho lidí pak podává Elišce ruku, přitom brečí a hledají pěkná slova. Ona je však nevnímá. Stále přemýšlí nad Víťovými slovy: Janička mění tvé srdce. Jsi jiná. Ale jaká jsem? A jaká budu?

Přemýšlí o tom i po pohřbu. Až doma píše SMS: „Víto, napiš mi, jaka jsem. Co se mnou Janicka delá?“

Dostává odpověď hned: Jsi moc hezka. Mas jiné oci a jiny hlas. Proste jine srdce. Az mam zase pokuseni nebyt knezem. Ale jenom pokuseni. Budu knezem a budu s modlit za vzpurne holky. Budu jim zehnat, aby se zmenily tak,  jako ses zmenila ty.“

Večer chce být Eliška sama. Stále znovu se jí vtírá myšlenka: Janička zemřela proto, aby mě zachránila. Co by ze mne jinak bylo? Kam bych směřovala? „Ne,“ brání se dívka nahlas, „kvůli mně Janička neumřela.“

Uléhá do lůžka a očima zírá do stropu. Uplyne hodně minut, než najde odpověď: Janička umřela proto, že měla zápal plic. Ale nějak to všechno funguje dohromady: Janička, smrt, já a Bůh. A fakt jsem jiná: miluji rodiče, nechci svádět Víťu, chci, aby byl doma pokoj. Ale co škola? I tam se něco stane. Tak to dál nejde. Musím si popovídat s třídní.

Uklidněná mysl dovoluje Elišce usnout. Zdá se jí krásný sen. Vidí Janičku v nebi. Všichni s kolem ní radují, jenom její sestřička je smutná. Nezpívá s těmi, kteří chválí Boha za všechno, co pro lidi udělal. Nehraje si se stejně starými dětmi, které mají takové zvláštní hračky, jaké tu na zemi nejsou. Mohla by jíst nebeský pokrm, který tak neodolatelně voní. Alespoň by trochu zesílela po všech těch trampotách, co musela zažít na zemi.

Přichází k ní Panna Maria. Jak je krásná Matka Boží! Je mladá, tváře má hebké a  narůžovělé jako miminko. A ty oči? Čisté jako dvě průzračné studánky. A přitom otevřené pro všechny, kteří ji volají.

Panna Maria hladí něžně Janičku po jejích kudrnatých vláscích a krásně zvonivým hlasem se jí ptá: „Janičko, proč jsi smutná?“

„Bojím se o Elišku.“

„Co tě na ní trápí?“

„Má ve škole pětky a čtverky.“

„Řeknu o tom svému Synovi.“

Nebeská Matka odchází a za chvíli se vrací s Pánem Ježíšem. Eliška ve snu nemůže z něho spustit oči. Dlouhé tmavé vlasy doplňují hluboké hnědé oči. Usmívá se a kráčí pevným krokem. Přímo z něho sálá moc a síla. Boží Syn se sklání k Janičce a vkládá si její ruku do svých dlaní. Usměje se na ni a něžně jí říká: „Janičko, o Elišku se neboj.“

Děvčátko však oponuje: „Má hrozné známky.“

„Ale má teď otevřené srdce. A takové srdce mohu vést k lásce. Neboj se, postarám se o ni. Raduj se, jsi přece v nebi.“

„Děkuji,“ zašeptá Janička a strach mizí z její tváře.

Podává ruku Panně Marii a vydává se s ní na nebeskou procházku.

Eliška se budí a rychle přivírá oči, aby tak přivolala znovu ten nádherný sen. Chce znovu vidět Janičku, která tam byla školačkou. Usnout však nedokáže. Pohlédne do okna, kde svítí hvězdy. Tam někde je asi nebe. Odtud mě Ježíš povede životem. A pomůže  mi vyřešit i tu školu. „Věřím ti, Ježíši,“ vyznává tiše a vzápětí jí spánek zavírá oči.

Zpět