Eliška a Víťa 31

Boj o Staňovou

O fackách učitelky Staňové věděla brzy celá škola. Známý frajírek Jakub si tím sympatie nezískal. Naopak všichni mu to přáli. I v jiných třídách se potvrdilo, že se Staňovou i přes její přísnost většina žáků sympatizuje. Také mezi učiteli došla uznání: s fackami sice její kolegové vesměs nesouhlasili, ale „ujeté nervy“ chápali.

Přesto se však hned  na druhý den rozjíždí boj o Staňovou.

Do školy přichází půl hodinu před začátkem vyučování doktor Páral, Jakubův otec. Prudce zaklepe na dveře ředitelny a vrazí dovnitř. „Dobrý den ,“ zdraví a hned  jde  k věci, když přednáší stížnost: „Učitelka Staňová včera dvakrát uhodila mého syna Jakuba na tvář. Způsobila mu tím újmu na jeho psychickém stavu. To však nemíním dokazovat. Stačí, že hrubě porušila pracovní kázeň, a proto musí být ze školy propuštěna.“

Ředitel odpovídá zprvu klidně: „Vím o tom a učitelka dostane napomenutí a finanční postih.“

„To je naprosto nedostatečné. Svým jednáním zmíněná žena potvrdila, že nezvládá svou roli učitelky, která má vychovávat žáky k pozitivnímu přístupu k lidem.“

„Nemyslím si totéž co vy. Učitelka Staňová patří k nejlepším pedagogům na naší škole. Určité selhání je vysvětlitelné z napětí, které prožila v nedávné době.“

Muž se však nevzdává, ale naopak útočí: „Nechápu váš přístup, pane řediteli. Vaším postojem ohrožujete pověst školy a tolerováním negativního chování vaší učitelky porušujete dané předpisy.“

„Pane doktore,“ zvyšuje svůj hlas ředitel, „její jednání netoleruji, již včera jsem jí neadekvátní postup vytknul. Bude potrestaná, jak už jsem vám řekl, ale o jejím vyloučení z řad učitelů nemůže být ani řeč. Dosud bezúhonná učitelka má i nadále mou důvěru a věřím, že to byla naprostá výjimka ve stylu jejího jednání s žáky.“

„Pane řediteli,“ zvyšuje také doktor Páral svůj hlas, „pokud do zítřka nepřehodnotíte své rozhodnutí, budete čelit vy i paní učitelka Staňová stížnosti ke kompetentním orgánům.“

„Pane Párale,“ snaží se ředitel najít dorozumění smířlivým tónem hlasu, „nebylo by lépe si přiznat, že váš syn má na celé kauze svůj podíl?“

„Jistě. Ale je nezletilý a nepoužil žádného násilí.“

„Ale učitelku vyprovokoval.“

„To je právě to, proč zde musí ona skončit. Neumí se ovládat. Je tím ohrožena bezpečnost žáků.“

„To nemyslíte vážně, pane doktore. Takové závěry jsou nadnesené a jednostranné.“

„O tom rozhodne někdo jiný, pane řediteli. Do zítřka máte možnost situaci řešit odpovídajícím  způsobem. Zákoník práce vám k tomu dává ty nejlepší předpoklady. Na shledanou.“

Pan Páral se zvedá a důstojným krokem opouští ředitelnu.

Po odchodu stěžovatele svolává ředitel poradu vedení. Při ní se jedna zástupkyně vysloví pro vyloučení učitelky Staňové, druhá zástupkyně schvaluje dosavadní postup. Rozhodnutí ředitele tak zůstává v platnosti.

V té době se už Jakub ve třídě chvástá, že taťka to Staňové spočítá. „Ani známky na vysvědčení nám nenapíše, tak to s ní dopadne,“ sděluje zaraženým spolužákům a dodává: „Můj taťka je renomovaný právník a svoje případy neprohrává.“

Když brzy na to, těsně před zazvoněním, vychází učitelka Staňová z ředitelny, utichne na chodbě křik i hlasitý hovor. Jenom v koutech si žáci šeptají: „Podívejte, už ji vyhodili.“

Učitelka Staňová však za chvíli spěchá do své třídy, kde učí hned první hodinu. Je jí mizerně. Celou noc nespala – stále přemýšlela nad tím, co se vlastně těmi dvěma fackami stalo. Hluboce ji zasáhl i trest, který jí sdělil ředitel. Na mysl se jí stále vracely Jakubovy výhružky. Ráno byla tak rozrušená, že do sebe nedostala žádnou snídani. Nyní, když vstupuje do třídy, chvěje se po celém těle. Snaží se však nedat na sobě nic vědět. Drží se zpříma a když se pozdraví se žáky, sedá ke katedře a zapisuje údaje do třídní knihy. Pak vstává, aby začala opakováním vyučovací hodinu. Přitom se stále chvěje, potí se a žáky vidí v nejasných obrysech. Chystá se položit první otázku, ale místo svého proslulého jasného hlasu vytlačí z hrdla  jakýsi skřek.  Sama se toho leká, snaží se pokašláním uvolnit krk, ale stáhnuté hrdlo nepovoluje. Navíc cítí, že ztrácí rovnováhu. Chytá se katedry a s velkým vypětím se posouvá k židli. Ale to už ji podepírá Eliška a pomáhá jí usadit se na židli.

Ze třídy vybíhá Víťa, aby vyhledal pomoc ve sborovně. Pak už jenom několik minut pečují učitelky o svou kolegyni. Brzy přijíždí sanitka a odváží nemocnou do nemocnice.

Víťa už mezitím všechno sdělil mobilem panu faráři. Jenom chvíli otec Martin přemýšlí, co má udělat. Poté říká Víťovi: „Byla pokřtěná, jdu za ní do nemocnice.“

„A co tam budete dělat?“

„Uvidím. Každopádně si tam sednu na chodbu a budu se tam za ni modlit.Vezmu si sebou oleje a když to bude vhodné, udělím jí svátost nemocných.“

„Budu na vás myslet,“ slibuje Víťa a on i kněz vědí, že  „myslet“ je synonymem ke slovu „modlit“.

Vrací se do třídy a v duchu si říká, jak je dobře, že kněží se nežení a patří tak zcela těm, ke kterým jsou posláni. Kéž to Staňová pocítí a pochopí, až uvidí otce Martina ve své blízkosti.

Zpět