Matouš 4

V nové farnosti

Otec Matouš vjíždí do svého nového působiště, žehná se znamením kříže a říká: „Kéž tu započnu dobré dílo ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Láká ho zajet přímo ke kostelu. Ale nechce vzbudit pozornost tím, že by zaparkoval na náměstí v blízkosti fary. Rozhoduje se, že nejlépe bude začít na hřbitově. Tam bude určitě parkoviště a také někdo, s kým si popovídám.

Na hřbitově vyhledá kněžský hrob. Přežehná se a pomodlí se za spásu duše pochovaného faráře. Nakonec se obrátí k bývalému duchovnímu správci s prosbou: „Otče Stanislave, byl jsi tady farářem třicet let. Znal jsi to tu dokonale a z věčnosti se staráš o svou farnost i nadále. Pomoz mi, ať tu začnu dobře a všechno dělám pro Pána Boha a s ním.“

Pozvedá hlavu a rozhlíží se, zdali tu někoho neuvidí. Zahlédne, jak nějaká starší žena vykukuje zpoza pomníku. Ještě chvíli postojí u hrobu a pak se vydává k ní. Také žena vystoupí ze svého úkrytu, upravuje hrob a po očku sleduje neznámého muže. Když kněz dojde až k ní, tak ji pozdraví: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.“

Překvapením naprázdno polkne a koktavě odpoví: „Až na věky věků.“

Je zmatená, protože neví, kam má příchozího zařadit. Zdraví jako kněz, ale podle oblečení je to spíše vandrák. Je však slušný a zbožně se modlí. Zlý být nemůže, bát se ho nemusím. Ale na hubu si musím dát pozor, abych něco neprolátla.

„Hezké městečko, hezký hřbitov,“ začíná rozhovor otec Matouš.

„Snažíme se, snažíme se, máme šikovného starostu. Ale otec Alois nám odchází, toho nikdo nenahradí.“

„Přijde jiný kněz, bude se také snažit.“

„Může třeba chodit po hlavě, ale pátera Lojzíčka nám nenahradí.“

„A proč odchází, když ho máte tak rádi?“

„Darebáci ve škole ho uštvali. A ředitel si s nimi neví rady. Starostu máme dobrého, faráře zlatého, ale ředitel ve škole nestojí za moc.“

„Tak proč ho starosta nevymění?“

„Přijde nový farář, možná přijde i nový ředitel, tak se to šušká. A proč vy se o to vůbec zajímáte?“

„Mám záměr se tu nastěhovat.“

„Ju, opravdu?“

„Vypadá to tak.“

„A kam se nastěhujete?“

„To je zatím tajemství.“

„Nechcete, aby vám to někdo vyfoukl?“

„Dozvíte se to časem. Děkuji vám za cenné informace. Mrzí mě, že toho nového pana faráře nepřivítáte.“

„Přivítáme, to se nebojte. Jenom nám bude smutno po páteru Lojzíčkovi.“

„S Pánem Bohem,“ loučí se otec Matouš a dodává: „Snad se brzy uvidíme v kostele.“

„Přijďte, u nás v kostele je dobře, pěkně zpíváme.“

„Přijdu a budu zpívat s vámi.“

Kněz podává ženě ruku a s úsměvem se loučí. Žena se za ním dlouze dívá a přemýšlí: že by to byl ten nový ředitel? Ale ten by nemohl chodit v takových hadrech. Jsem zvědava, co se z něho vyklube.

Otec Matouš prochází ještě druhou část hřbitova a chystá se přes náměstí dojít ke kostelu. Ještě rád by někoho potkal, aby se dozvěděl, jak se lidé těší nebo netěší na nového faráře.

Vašek se snažil dostat do jídelny mezi prvními. Podařilo se mu to. Teď už do sebe hltá polévku a nenápadně pozoruje Radima a jeho dva kamarády, kteří ještě zdaleka nejsou u okénka, protože paní učitelka je vykázala až na konec řady. Než oni se dostanou k jídlu, tak já budu mít po obědě. Pak rychle zmiznu ze školy. Získám tak náskok a oni mě nedohoní.

Vašek jí rychle, zatímco trojka kolem Radima se v řadě neposouvá.

Vašek vstává od stolu a míří k oknu, kde se odevzdává tác s talíři. V té chvíli je zády k žákům čekajícím na oběd. Na to čekají Radim, Kája i Danek, vystupují z řady a mizí z jídelny. Po odevzdání nádobí přelétne očima Vašek hladové strávníky. Spolužáky tam nevidí, a tak se domnívá, že obědvají. I kdyby jedli hodně rychle, tak mám nejméně pět minut náskok. Půjdu rychle, budu utíkat, nemají šanci mě dohnat.

Malý, ale dostačující náskok má však Radim se svými kamarády. Proběhnou ulicí, která spojuje školu s náměstím. Vědí, že Vašek půjde domů uličkou vedle kostela, kde rostou vysoké stromy a mohutné keře. Tam se ukryjí. Až se jejich oběť objeví, vyběhnou a zastoupí nešťastníkovi cestu. Obstoupí ho a vtáhnou za keř. Tam se ho nikdo nezastane.

Vašek spěchá ze školy obvyklou cestou. Nikde se nezastavuje, aby neztratil náskok, který si šikovně vytvořil. V duchu se usmívá, jak se mu podařilo těm darebákům upláchnout. A co zítra? Dají si pozor, abych jim neunikl jako dnes. Musím si získat nějaké spojence. Anebo o tom řeknu tatínkovi. Teď už můžu, když jsem jim odmítl jít s nimi na síť.

Radim číhá na okraji keře, dva jeho komplici se krčí vedle něho.

„Už jde,“ šeptne vůdce a pootočí se na kluky, kteří jdou do toho s ním.

Pohledem jim dodá odvahy a pak už se soustředí na sebe. Jeho útok musí být rychlý a přesně načasovaný.

Vašek se blíží k nebezpečnému místu zcela bezstarostně. Pohvizduje si písničku a kope do kamínku, který objevil na okraji cesty. Když se těsně před ním zprava vyřítí Radim, stačí jenom zvolat v údivu: „Co?“

Ale to už mu Radim kroutí ruku a dostává ho do předklonu. „Jau, jau,“ křičí Vašek bolestí a Danek s Kájou ho táhnou tam, kam násilníci chtějí.

„Máme tě,“ vzkřikne Radim a strhává oběť na zem.

„Odnaučíme tě žalovat, už tě máme dost,“ vyhrožuje Radim a vráží nohu do Vaškova břicha.

Je to povel pro společníky, kteří spoutávají Vaškovy ruce, aby ho mohl Radim fackovat.

„Pomóóóc!“ zakřičí mučený hoch.

Vzápětí má dlaň na ústech a dostává herdu pod žebra, až se svíjí bolestí. Tento trest doprovází Radim výhružkou: „Ještě jednou zakřičíš a už se neprobereš!“

Otec Matouš slyšel celou scénu přepadení, když se modlil v kostele u pootevřeného okna. Hned vyběhl oběti násilníků na pomoc. Volání o pomoc už slyšel venku a pomohlo mu v přesné orientaci místa bitky. Několika skoky je u keře a překvapuje Radima zezadu. Strhává ho na záda a křičí: „Co to děláte, darebáci!“

Kája s Dankem pouští Vaška. Podívají se na sebe a mizí z bojiště.

Radim zuří, když mu otec Matouš klečí na prsou. Nemůže se pohnout, a tak aspoň vleže kope nohama, aby zasáhl Vaška. Otřesený hoch mu však vzápětí nohy přilehne a vůdce už může jenom škubat spoutaným tělem.

„Zklidni se,“ radí mu kněz, ale když se Radim snaží dostat ze sevření, tak dodává: „Zavoláme policajty a ti tě už zklidní.“

„Ne!“ zaúpí přemožený násilník.

„A cos myslel, že tě čeká jiného?“

„Policajty ne!“

„A to tě máme jenom tak pustit a ty to zítra zopakuješ?“

„Policajty ne, prosím.“ 

„Bojíš se, teď se bojíš. Ale před chvílí ses nebál mučit tady toho kluka. A tři jste na něho byli, zbabělci.“

Radim už se nebrání, ale leží a stále znovu jako refrén opakuje: „Policajty nevolejte!“

„Proč se jich tak bojíš? Policajti nás vyslechnou, sepíší protokol a zavolají tvé rodiče, aby si pro tebe přišli na stanici.“

„To ne.“

„Snad si nemyslíš, že tě jenom tak pustíme.“

„Zbijte mě, abych už to nedělal.“

Otec Matouš si uvolňuje jednu ruku a vytahuje mobil, aby zavolal policisty.

„Ne, prosím, ne.“

„Musím tě předat policajtům, aby zařídili tvou převýchovu.“

„Když se to dozví táta, tak mě strašně zbije.“

Otec Matouš nechává poklesnout ruku s mobilem a ptá se: „Táta tě bije i jindy?“

„Bije mě skoro každý den. Kdyby se dozvěděl, že jsem někoho šikanoval, tak mě strašně zmlátí. A kdyby tu přijel, tak mě zmlátí už tady.“

„On je policista?“

„Jo.“

„Takže jestli tomu dobře rozumím,“ říká už klidně otec Matouš, „tvůj otec tě bije doma a ty si vyléváš zlost na klucích.“

„Táta chce, aby ze mě vyrostl pořádný člověk. Ale já mám pořád nějaké průšvihy, a tak mě zase bije.“

„A kdyby tě nebil, tak by to bylo lepší?“

„Já myslím, že jo.“

„Tak dobře. Já tě pustím a co uděláš ty?“

„Jestliže mě pustíte a neřeknete to tátovi, tak pro vás udělám všechno na světě.“

„Jenom opatrně, ať tě nevezmu za slovo.“

„Klidně. Dodržím to.“

„Dobře. Já ti věřím.“

„To mně ještě nikdo neřekl.“

„Nebudeš už nikoho bít, rozpustíš svou partu.“

„Dobře. Nikoho nebudu bít.“

„Ale to není všechno. Když někoho nebudeš bít, tak to by mělo být samozřejmé. Kromě toho mně pomůžeš. Máš už docela sílu, jak jsem viděl. Pomůžeš mi při stěhování.“

„Vy se budete stěhovat? A kam?“

„Sem.“

„A co tu budete dělat?“

„Faráře.“

„Kecáte.“

Vašek, který až dosud mlčel, namítá: „Otec Alois nosí oblek a kolárek, a vy máte…“

„Radime a Vašku, jsem fakt kněz a přijdu tu namísto otce Aloise. Nikdo mě tu nezná, jste první, kteří víte, kdo je váš nový farář.“

„Ale já nechodím do kostela,“ namítá Radim.

„Jsem poslán, abych tu byl otcem všech lidí. Ne jenom těch, kteří chodí do kostela.“

„To jsem nevěděl.“

„Tak už to víš. Čekám vás tedy oba, až se budu stěhovat, že mi pomůžete.“

„Přijdu,“ slibuje Radim.

„Také přijdu,“ přidává se Vašek.

„Na shledanou,“ loučí se kněz s oběma, podává jim ruku a míří na faru za otcem Aloisem.

Radim s Vaškem zůstávají sami a vyměňují si dojmy ze setkání s podivuhodným knězem. Zdálky je pozorují Danek s Kájou. Po odchodu silného dospěláka se vracejí ke svému vůdci.

Kája ukazuje na Vaška a zeptá se: „Jdeme na něho?“

Radim ho zpraží: „Teď jsi silný, a předtím jsi utekl.“

„Myslel jsem, že utečeš taky.“

„Neutekl jsem a udělal jsem dobře. Naše parta končí. Můžete nám pomoct při stěhování toho pána, co nám překazil šikanu.“

„Zbláznil ses? To necháš Vaška na nás žalovat?“

„To záleží i na nás, jestli bude mít co žalovat.“

„To mu mám rozbít hubu já?“

Radim rozevírá před sebou dlaň a říká: „Slíbil jsem, že nebudu nikoho bít. Neslíbil jsem, že nebudu někoho bránit. Zkus na Vaška sáhnout a pocítíš sílu mé dlaně.“

Poté se už kluci rozcházejí. Vašek pokračuje cestou k domu, Radimova trojka se vrací do školy pro aktovky.

Otce Aloise už stěhování hodně unavuje. Když už se mu chce brblat, tak se okřikne: „Co jsi chtěl, to máš!“

Ozývá se zvonek. „Bude to křest, pohřeb nebo svatba?“ ptá se kněz sám sebe a dodává: „Už aby tady byl nový farář.“

Starý farář otevře dveře a trochu couvne, když uvidí muže, nějakého zálesáka.

„Chvála Kristu,“ pozdraví otec Matouš.

„Až na věky věků, amen,“ odpovídá mu otec Alois a hned se zeptá: „Co si, pane, přejete?“

„Potřeboval bych si s vámi popovídat.“

„Rád, ale mám faru vzhůru nohama.“

„Já to mám doma podobné.“

„Taky se stěhujete?“

„Ano, taky. A už toho mám plné zuby. Proto jsem si udělal výlet do svého nového působiště. Jsem otec Matouš, nový duchovní správce této farnosti.“

„Vítej, bratře, promiň, že jsem tě nepoznal. Jsem už zde na faře jako jezevec, takže vás mladé ani moc neznám. Pojď dál, ukážu ti faru a pak si uvaříme dobrou kávu a popovídáme si.“

Při opravdu dobré kávě hovoří kněží o dění ve světě, v církvi a v jejich farnostech. Otec Alois pečlivě dbá na to, aby svého nástupce nepoučoval a nevnucoval mu svoje hodnocení lidí a farnosti. Otec Matouš čekal pravý opak: počítal s tím, že jemu, ještě mladému knězi, bude starý kněz vnucovat svoje zkušenosti a líčit svoje zásluhy.

Skromnost a pokora starého kněze otce Matouše dojala, proto ho požádá: „Otče, můžete mi říct nějaké poučení do mé kněžské práce?“

Odstupující farář vstává od stolu a zamíří ke knihovně. Netrvá mu to dlouho a vytahuje knížku vzpomínek A. J. Cronina na svou lékařskou praxi. „Rád ti přečtu příběh mladého lékaře Cronina z doby, kdy působil v jedné skotské vesnici. Ale než začnu číst, tak tě poprosím, abys mi tykal, jsme přece bratři v kněžské službě.“

„Dobře, otče, rád přijímám tvoji nabídku a teď už se těším na příběh pro mé poučení.“

Otec Alois usedá do křesla a začíná číst:

Zdálo se mi, že jsem ve vsi rychle získal uznání. Možná, že jsem měl příliš velký úspěch, protože jsem začínal být poněkud domýšlivý. Můj starší kolega dr. Cameron vrhal na mě jizlivé pohledy, když jsem si byl příliš jistý svou diagnózou.

Jednoho dne jsem seděl v laboratoři, když do dveří strčila hlavu naše kuchařka Janeta. „U Duncana se něco děje. Chce okamžitě doktora.“

U vchodu jsem našel mimořádně rozrušeného Duncana. „Je to děcko,“ řekl.

„Zle?“

„Strašně zle. Maličká nemůže popadnout dech, tak strašně jí hvízdá v plících. Porodní bába si myslí, že je to zápal plic.

Ach tyhle porodní báby, pomyslel jsem si, ty vědí vždycky víc než doktoři. „Dobrá, hned tam jdeme,“ rozhodl jsem.

Když jsme dorazili k domu, vyšli jsme do prvního patra. Už na schodech jsem slyšel dech dítěte. Ošklivé, pískavé dýchání, které mnou otřáslo. Obrátil jsem se na matku polomrtvou strachem. „Mohla byste, prosím vás, odhrnout záclony, abych měl trochu světla?“

Tu se hned ozvala dotěrná porodní bába. „To já jsem nařídila zatáhnout záclony. Copak nevíte, že světlo dítě dráždí?“

„Nejsem kočka,“ odsekl jsem. „Potmě nevidím.“

Ubohá asi roční holčička byla velmi neklidná. Tvářičky měla rozpálené a nateklé, házela sebou, chytala se pokrývky, drápala se po obličeji – a nad tím vším ten strašný hvízdavý dech. Změřil jsem jí teplotu – 37,5. Pak jsem si ji poslech na hrudníku, což byla těžká práce, protože nevydržela ani chvilku v klidu.

Byl jsem bezradný. Tenhle hvízdavý dech nemohl být zápal plic. Bylo to něco, s čím jsem se ještě nesetkal. Byl jsem bezradný a znepokojený. Ale abych tam tak hloupě nestál, řekl jsem: „Je to plíce.“

„Plíce,“ opakovala porodní bába a obrátila oči ke stropu. „Jako bych to hned nevěděla! Řekněte nám raději, co máme dělat, než se nám náš drahoušek upíská k smrti.“

„Nedělejte nic,“ řekl jsem vztekle, protože jsem znal její nemožné léčivé prostředky. „Vrátím se hned zpátky, musím dojít pro doktora Camerona.“

„To je nejmoudřejší věc, kterou řekl od té doby, co přišel,“ řekla stará.

Našel jsem doktora Camerona u čaje. „No, copak? Vypadáte trochu rozčileně.“

„Pískající plíce,“ vyhrkl jsem.

Cameron tázavě zvedl obočí. „To jsem ještě nikdy neslyšel.“

„Tak to uslyšíte teď,“ odsekl jsem.

Krátce nato jsme byli u dítěte. Cameron zvedl holčičku opatrně z kolébky a přiložil jí ucho na hrudník. Zdálo se, že se usmívá. Nebo to byla jenom hra světla na jeho vrásčitém obličeji?

Obrátil se k matce: „Má drahá, nemáte nějakou vlásničku – nebo něco takového?“

„Vlásničku,“ zakoktala nevěřícně a sáhla si do uzlu.

„Přesně tak,“ pokývl. „A teď nás nechte s kolegou chvilku o samotě, musíme si o něčem pohovořit.“

Napůl se strachem a napůl udiveně vyšla paní Duncanová ze dveří.

„A vy také!“ poručil Cameron hrubším hlasem porodní bábě.

„Já tu budu. Možná, že vám s něčím pomůžu.“

Cameron se zakabonil. „Ven!“ zařval, „ale rychle, jinak vás nakopnu do vašeho tlustého zadku.“

To bylo příliš i pro otrlou porodní bábu. Vykřikla a zmizela.

Cameron se na mě usmál. „Není to překvapující, čeho se dá dosáhnout laskavostí? – Mimochodem, mladý příteli, víte, co je to slavík?“

„Slavík?“ opakoval jsem zmateně.

„Ano, slavík, jak jsem řekl.“

Beze slova jsem na něho zíral.

„Dobrá,“ řekl Cameron, „vysvětlím vám, co to je. Slavík je takový malý knoflík, který píská, když se do něj foukne. Děti si s tím hrají a rády to strkají do uší, úst, a dokonce i do nosu.“

Zatímco mluvil, sklonil se s vlásničkou v ruce nad kolébkou. Rychle a šetrně vsunul vlásničku do nosu a zase vytáhl. Pískání hned přestalo.

„Můj Bože,“ vyhrkl jsem.

„Tady máte tu svou hvízdající plíci,“ poznamenal mírně Cameron a držel přitom píšťalku na dlani.

Dítě se na Camerona usmálo, natáhlo nožičky a začalo si cucat palec. Zrudl jsem a zahanbeně jsem zamumlal, že jsem ten největší idiot pod sluncem.  Natáhl jsem ruku, abych si vzal slavíka. Ale Cameron ho vzal do kapsy. „Ale ne, chlapče,“ řekl přátelsky. „U mě je dobře schovaný. A když někdy uvidím, že vám trochu přeskočilo, tak ho zcela jistě vytáhnu.“

Otec Alois zavírá knížku a poněkud plaše se podívá na mladého kněze. Neurazí se, když jsem mu přečetl takový příběh?

Otec Matouš se však hluboce zamyslí. „Děkuji. My mladí jsme někdy tak chytří, až to bolí.“

„Tak jsem to nemyslel,“ říká tiše otec Alois.

„Otče, kam se stěhuješ?“ ptá se mladý kněz.

„Do kněžského domova.“

„Prosím tě, zůstaň tu, budu tě potřebovat. Všiml jsem si, že fara je dost velká. Bude tu místo pro nás oba.“

„To myslíš vážně? Nemáš strach, že ti budu mluvit do tvé práce a nabourávat ti autoritu?“

„Nemám. Cítím, že si budeme vyhovovat.“

Otci Aloisovi se objevují na tváři slzy. „Takže já tu budu moci zůstat? Bože, jak ti děkuji, jsem tak šťastný.“

„Já jsem také šťastný,“ přitakává otec Matouš, „nebudu zde sám, ale budu mít kněžského bratra.“

„Který už nebude farářem, ale jen pomocníkem.“

Oba muži na sebe mrknou a rozumí si. Usedají, aby se pomodlili společně breviář.

Zpět