Matouš 7

První den pastýřem

Po odchodu Radimovy party zůstal Vašek na faře ještě více než hodinu. Pomáhal knězi sešroubovat skříňku a vynést zespodu krabice s osobními věcmi. Už se téměř stmívá, když odchází z fary.

„Otče,“ říká Vašek mezi dveřmi.

„Co mi chceš říct?“

„O tom foťáku.“

„Já už bych se k tomu raději nevracel.“

„Ale to je důležité.“

„Tak pověz!“

„Všiml jsem si, že Kája ten foťák odnesl, když šel údajně pomoci mamince s nákupem.“

„Myslel jsem si to.“

„Neodvážil jsem se to před nimi říct.“

„Chápu, už tak jsi řekl dost.“

„Myslím, že to byla akce jenom Káji samotného, ne celé trojky.“

„Potom nechápu, proč se za něho tak zasadili.“

„Tak tomu je vždycky. Kdo se dotkne jednoho, dotkne se celé trojky.“

„To je ovšem dobrá zpráva. Dosud to vypadalo tak, že se domluvili a chladnokrevně mě okradli.“

„Myslím, že foťák ukradl sám Kája. Radim s Dankem o tom ani nevěděli.“

„Pokud máš pravdu, tak se dá s nimi ještě navázat kontakt. Uvidíme.“

„S Pánem Bohem,“ loučí se Vašek, „v neděli se uvidíme.“

„Budeme spolu u oltáře?“

„Ano. Už jsem myslel, že toho nechám. Ale teď s vámi budu ještě ministrovat.“

„To mě těší. Bůh žehnej tobě i celé tvé rodině. A vidíš, ani nevím tvoje příjmení, a jak se jmenují rodiče.“

„Jsme Dohnalovi. Tatínek je Václav a maminka Alžběta.“

„Krásná jména. Těším se, až je poznám.“

Kněz s ministrantem si podají ruce a pak už se Vašek vydává na cestu k domovu.

Běží až do okamžiku, kdy mu zastupuje cestu Radim. Za ním se už v pološeru rýsují postavy dvou společníků. „Porušil jsi příměří a poneseš za to následky.“

„Nic jsem neporušil.“

„Když to nechápeš, tak já ti to vysvětlím.“

Radim přistupuje blíž a pravačku vráží Vaškovi pod žebra.

„Jau, jau,“ zanaříká přepadený a reflexivně se předklání se, aby si ulevil od bolesti.

Toho však využívá Radim, aby mu skočil na záda a povalil ho na zem. Sedá mu na břicho a Kája s Dankem mu lehnou na nohy.

„Zmlátíme tě jako koňa, tentokrát ti pan farář nepomůže.“

„Zklamali jste pana faráře, že jste ho okradli.“

„Nikdo ho neokradl, nejsme žádní zloději.“

„Jau, jau,“ naříká Vašek.

„Povolím, ale řekni, co si o nás myslí pan farář.“

Když Radim uvolňuje tlak nohou na pažích, tak Vašek říká: „Pan farář si myslel, že jste se na krádeži domluvili. Ale já jsem mu řekl, že foťák ukradl Kája.“

„Jak to víš?“

„Viděl jsem ho. Ukradl foťák, schoval si ho do krabice a vymyslel si, že jde pomoct mamce s nákupem.“

„A proč jsi ho nechal s foťákem odejít?“

„Myslel jsem si, že si ho jenom prohlíží, a proto si ho odložil do krabice.“

„A pak?“

„Pak už v krabici nebyl a Kája tam taky nebyl.“

„A co my s tím?“

„Kája ukradl foťák a je to na vás.“

„Na nás?“

„Protože jste naštvaně odešli, když pan farář pátral po foťáku.“

„Odešli jsme, protože jsi nás naštval.“

„A vy věříte tomu, že Kája šel pomáhat mamince?“

„Nevěříme, ale ty jsi do toho neměl co mluvit.“

„Mluvil jsem do toho kvůli foťáku. On jej ukradl a vy ho kryjete. Ale nezakryjete. Pan farář už ví, že foťák má Kája.“

Radim uvolňuje sevření Vaška. Vstává a chytá za ramena Káju. „Ty jsi ukradl ten foťák?“

„Co to kecáš?“

„Kecám, jestli jsi ukradl foťák.“

„Nic jsem neukradl.“

„Tak se půjdeme zeptat maminky, jestli ona nemá v tašce foťák.“

„Za mamkou nechoďte, ona s tím nemá nic společného.“

„Protože jsi za ní z fary nešel.“

„Nešel.“

„Tak teď řekni pravdu, nebo tě zmlátím a pak promluvíš.“

Kája ví, že to Radim myslí vážně. V příštím okamžiku ho hodí na zem a koleny mu bude drtit paže. Proto se přiznává: „Foťák mám doma.“

„A my se za tebe zasadili. Jak teď vypadáme?“

„Mně se ten foťák tak líbil.“

„Tak jdeme pro něj a ještě dnes jej zaneseme na faru.“

„Jak přijdu domů, tak mě mamka nepustí.“

„Přiznáš se jí a basta.“

„To nejde, strašně bude ječet.“

„Tak jí to řeknu já.“

„Ty?“

„Ano, já. Jdeme.“

Vašek pokračuje v cestě domů a trojka jde ke Kájovi, aby donesla foťák na faru.

Za půl hodiny zvoní kluci na otce Matouše. Když jim kněz otevře, tak Radim pozdraví a říká: „Pane faráři, donesli jsme ten foťák, co Kája ukradl.“

Kněz má očividně radost. „To je dobře, jsem rád, že to tak nakonec dopadlo.“

„Nevím, co to Káju napadlo… My nejsme zloději. Porvat se umíme, ale nekrademe.“

„Vím, proto jsem to nechápal. Ale ještě jednu věc musíme vyřešit, že totiž šikanujete. A to nejenom Vaška.“

„A co máme dělat? My se tím bavíme.“

„Bavíte se tím, že druhým ubližujete.“

„Pořád být u počítače nás nebaví, a tak děláme výpravy.“

„Ale s tím musí být konec.“

„A kdo nám to nařídí?“

„Já.“

„Vy? Vy na nás nemůžete.“

„Ale můžu. Ubližujete druhým, šikanujete, teď už i kradete. A ono to půjde dál. Měl bych vás udat na policii, aby si vás prošetřili a sledovali. Ale nabízím vám jinou cestu. Abyste se dali do služeb nejvyššího Pána.“

„A kdo to je? Starosta?“

„Bůh. Ručím vám, že služba jemu bude mnohem zajímavější, než zbaběle přepadávat bezbranné holky a kluky.“

„To myslíte jako vážně?“

„Naprosto.“

„My jako máme sloužit Bohu, když v něho nevěříme?“

„Ano.“

„A to jde?“

„Když se dáte do služeb Nejvyššímu Králi, tak v něho uvěříte.“

„Kecáte, pane faráři.“

„Urážíš mě. To by sis dovolovat neměl.“

„Promiňte.“

„Rozmyslete si to. Budu na vás v pondělí ve čtyři hodiny čekat.“

„Vy o nás stojíte?“

„Moc o vás stojím. Mám vás rád od první chvíle, kdy jsem vám překazil mlácení Vaška.“

„Vy nás máte rád?“

„A vy jste to nepoznali?“

„Nás nemá nikdo rád.“

„I nejvyšší Král vás má rád a zve vás, abyste se stali jeho rytíři.“

„Opravdu?“

„Ano. Čekám vás v pondělí a teď už utíkejte domů, ať vás rodiče nehledají.“

Kněz podává klukům ruku a pak už je pouze provází pohledem, když spěchají do svých domovů.

Je neděle. Od rána se se ukazuje, že to bude nádherný zářijový den. V sedm hodin měl mši svatou v přifařené obci otec Alois, který je už nyní půl hodiny před začátkem deváté mše svaté ve farním kostele ve zpovědnici. Otec Matouš se chystá k odchodu do kostela, kde se poprvé setká se shromážděnou farností. Když si kontroluje, zda má všechno, co chtěl s sebou vzít, tak se ozve zvonek. Kdo to může být? Teď, když všichni odcházíme do kostela. Rychle poběžím otevřít a snad to i rychle vyřídím. Když otevře dveře, spatří skupinu dětí.

„Chvála Kristu,“ zdraví všechny takřka sborově.

„Na věky, amen,“ odpovídá kněz a rychle jich napočítá šest, přitom si uvědomuje, že to není žádná farní skupina, ale jsou to zřejmě sourozenci.

A je tomu tak. Nejstarší z nich totiž říká: „Maminka a tatínek prosí, jestli byste jim mohl donést svaté přijímání. Oni dneska nemohou do kostela. Maminka je nemocná a tatínek nemůže odejít od krávy.“

„Ano, přijdu, ještě před polednem,“ odpovídá hned otec Matouš, usměje se na děti a pak se přece jenom zeptá: „Že je maminka nemocná, tomu rozumím, ale jak je to s tou krávou?“

Děti se na sebe až stydlivě podívají. Odpovídá opět nejstarší, který spíš projevuje údiv, že to kněz nechápe. „Kráva se nám telí. Když přijdeme z kostela, tak už možná budeme mít telátko.“

„Už rozumím,“ přitakává kněz a hned dodává: „Chviličku počkejte, půjdu ke kostelu s vámi.“

Cestou se od dětí dozví, že maminku bolí břicho a má horečku. Na tatínka je toho teď moc, protože mají pole a doma krávy, prasata, kozy, slepice, husy a králíky.

„A vy mu nepomáháte?“

„Já už taťkovi hodně pomáhám,“ hlásí se nejstarší černovlasý štíhlý kluk, „a budu jednou hospodařit s tatínkem. Až vyrostu, budu mít velké ruce jako on.“

„Dobře, ale řekni mi, jak se jmenuješ, kolik je ti let a do které chodíš třídy?

„Jsem jako taťka František, říkají mi Fana. Bude mi dvanáct a jsem šesťák.“

„A já chodím do páté třídy,“ představuje se malinko baculaté světlovlasé děvče, „jsem celá po mamince a jmenuji se jako maminka Anička.“

„A já jsem už čtvrťačka Pavlínka,“ říká o sobě děvčátko, které se hodí ke své starší sestře.

„Já jsem Josífek a chodím do druhé třídy,“ hlásí se hrdě chlapec, který si dodává jistoty tím, že se drží staršího bratra, kterému se podobá i živými velkými tmavými kukadly.

Pětiletou kudrnatou Lidušku a tříletého Jeníka, který má vlasy jako hřebíky, představuje František. Obě děti si vybraly také svými kaštanovými vlasy linii někde mezi rodiči.

Před kostelem se ptá kněz dětí: „A jak se k vám dostanu?“

„Bydlíme u lesa,“ odpovídá hned František a nepovažuje za potřebné k tomu něco dodat. Vždyť les je tu jenom jeden a cesta k němu je také jedna.

Na začátku mše svaté vítá nového duchovního správce otec Alois. Otec Matouš pak sděluje, že na jeho přání zůstává ve farnosti také otec Alois. V kostele vládne radostná nálada. Věřící jsou šťastni, že mají šikovného nového duchovního správce. Zároveň jsou rádi, že zůstává i otec Alois, který už na velkou farnost svými silami nestačil.

Po mši svaté přichází do sakristie Lenka. „Říkal jste mně, abych v neděli přišla za vámi.“

„Ano, něco mě napadlo. Mohla bys přijít zítra ve dvě na faru?“

„Mohu. Půjdu přímo ze školy.“

„Tak dobře, zítra se uvidíme,“ loučí se kněz s Lenkou a dojímá ho vděčnost, kterou děvče vyjadřuje slovy i pohledem.

Druhá mše svatá začíná o půl jedenácté. Má podobný průběh jako dřívější bohoslužba. Jenom složení věřících je jiné. Je tu mnohem méně rodin s dětmi a mladých lidí. Po jejím skončení se ptá nový farář otce Aloise na rodinu, která má statek někde u lesa.

„Jsou to Látalovi, oba rodiče jsou zbožní. Před rokem pochovali babičku, dědeček je už v hrobě několik let, a tak jsou na šest dětí sami. Mají se co ohánět.“

„Půjdu tam nyní se svatým přijímáním. Maminka je prý nemocná.“

„Doufejme, že to nebude nic vážného. Bez ní by to hospodář nezvládl. Děti jsou ještě malé. Pozdravujte je tam ode mne.“

„Pozdravím a zjistím, co mladou paní trápí.“

Otec Matouš se ještě vyptá svého předchůdce na cestu, vyzvedne svaté hostie ze svatostánku a spěchá k Látalovým.

Vrata do hospodářského stavení jsou otevřená, a tak kněz vjíždí až na dvůr. Sotva vstoupí, tak už je u něho chumel dětí a jeden přes druhého mu zvěstují: „Máme telátko. Pojďte se podívat.“

Přichází hospodář, přivítá kněze a také ho zve, aby se šel podívat na nový přírůstek. Otec Matouš vchází do chléva, kde je takřka posvátné ticho. Děti stojí potichu v půlkruhu kolem telete, ležícího na čisté slámě.

Otec Matouš se přežehná a modlí se: „Nebeský Otče, děkujeme ti, že přišlo na svět zdravé telátko, že i kráva je v pořádku a my se můžeme radovat a tebe chválit. Prosíme, kéž roste i nadále a jednou přinese užitek této rodině a tak i nám všem. Amen.“

„Děkuji vám, otče, za modlitbu a teď vás zavedu za manželkou. Není jí dobře a čekám na vás, abyste mi poradil, co mám dělat.“

„Nejsem lékař, pane Látale.“

„Vím, ale zhodnotíte situaci nezávisle. Já neumím být nezávislý. Nedovedu si představit, že bychom zůstali doma bez ní.“

Děti jdou před oběma muži a v ložnici udělají kolem nemocné podobný půlkruh jako před chvílí ve stáji. I teď mlčí a čekají, co se bude dít. Podle příkladu tatínka poklekají a kněz pokládá burzu se svatými hostiemi na stůl, kde vedle kříže plápolají svíce. Nový farář se nahlas modlí: „Pokoj tomuto domu a všem, kteří v něm přebývají.“

Pak vezme do ruky větvičku a namočí ji do svěcené vody, která je ve sklenici na stole. Kropí všechny přítomné a říká: „Kéž nám toto pokropení vodou připomene náš křest, počátek našeho vykoupení.“

Pak se kněz s celou rodinou připravuje na svaté přijímání, které podává oběma manželům. Po chvíli ticha a společné modlitbě přistupuje k ženě, která po celou dobu tiše sténá. „Bolí vás něco?“

Žena zasténá a ukazuje na břicho.

„Myslím, že máte horečku.“

„Mám, hodně vysokou.“

„Musíte okamžitě do nemocnice.“

Žena se rozpláče a naříká: „Nemůžu, copak je tady mohu všechny nechat? Co si počnou beze mne?“

„Myslím, že váš stav je velmi vážný, musíte do nemocnice. My vás tady nahradíme.“

„Kdo?“

„Farní obec. Já vám to slibuji. Můžete klidně do nemocnice.“

„Děkuji vám.“

„Pane Látale, zavolejte sanitku, ať okamžitě přijede a já vaší paní mezitím udělím svátost nemocných, aby ji Pán Ježíš posiloval a také uzdravil.“

Zatímco pan Látal odchází na chodbu, aby zavolal mobilem sanitku, tak se otec Matouš modlí, vytahuje ze svého kufříku olej a pak maže nemocnou na čele a rukou. Přitom se modlí:

„Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.“

Poté se kněz ještě modlí a pak uděluje nemocné požehnání.

Ale to už oznamuje otec rodiny: „Sanitka je tu za chvíli, Aničko, musíš se obléct.“

„To já nedokáži. Nemohu se ani pohnout.“

Otec Matouš na to říká: „Nevadí, přeloží vás do nosítek a můžete jet v pyžamu. V nemocnici vás stejně převlečou.“

Kněz s dětmi odcházejí z místnosti, aby uvolnili místo saniťákům, kteří po lékařské prohlídce překládají nemocnou na nosítka.

Hospodář zastavuje lékaře a ptá se ho: „Jak to vypadá, pane doktore?“

„Snad jsme nepřijeli pozdě. Je to zánět pobřišnice. Řekněte tady panu faráři, ať se modlí. Už jsem volal do nemocnice, budou ji okamžitě operovat.“

Kněz svolává děti a ty ho vedou do kuchyně, kde klekají pod křížem a modlí se bolestný růženec – za maminku, aby se jim vrátila domů.

Zpět