Matouš 20

V blízkosti Vánoc

 

Radim přichází od Jiříčků domů. Zjišťuje, že táta je dnes doma, protože nemá službu. Je s mámou v kuchyni a chystají spolu večeři, a do toho jim hraje televize.

„Dobrý večer,“ pozdraví nahlas, aby jeho hlas nezanikl ve zvuku televize.

„Dobrý večer, kdes byl?“ zeptá se ho máma.

„U Jiříčků, mají doma dalekohled…“

„Přijď na večeři,“ přerušuje ho táta, který sleduje televizi.

„Nebudu jíst, večeřel jsem u Jiříčků.“

„Nevadí, aspoň neubude.“

Nikoho tu nezajímám, říká si v duchu Radim, který by rád pověděl rodičům alespoň o dalekohledu, když o špinavém zrníčku by řeč ani nezačínal.

„Nemáš zase nějaký průšvih?“ zeptá se máma.

„Ne, teď už průšvihy nemám, když chodím na faru.“

„Radši o tom nezačínej, nebo tátu vyprovokuješ.“

„Ty ses ptala na průšvih. Byl jsem u Jiříčků, mají dalekohled.“

„Řekneš mi to později, teď na to nemám čas.“

„Jdu k sobě,“ ukončuje Radim rozhovor, aby nerušil.

Vchází do svého pokoje, kde má hrozný nepořádek. Pomyslí si: Já špinavé zrníčko mám špínu i kolem sebe. Ale ve vesmíru nebyl ani nejmenší nepořádek. Jak to tam bylo nádherné a tady…

Jenom na chvíli usedá Radim na židli ověšenou prádlem a dalším oblečením. Pak se pouští do uklízení a jde mu to od ruky.

Když ho přichází maminka přece jenom pozvat na večeři, tak nechápe, kde se to v tom klukovi vzalo.

„Byl jsem u Jiříčků,“ chce to Radim vysvětlit, ale máma ho přeruší: „Teď bude večeře, přijď taky.“

„Nemám hlad, jedl jsem u Jiříčků.“

„Jak chceš.“

Maminka odchází a Radim váhá. Určitě bych nějaké jídlo do sebe dostal, ale mluvit o vesmíru bych nemohl. Táta se i při večeři dívá na televizi a máma to musí respektovat. Ne, budu sám. Už tu mám pořádek, i když to jako ve vesmíru zdaleka není. Ano, jsem špinavé zrníčko, o které nikdo nestojí. A nádherný Bůh má kolem sebe krásu a já mu to kazím. Ale on si to kazit nenechá. Špinavé zrníčko vesmíru neuškodí. Je nepatrné, k ničemu. Bůh si mě nevšímá tak, jak si mě nevšímá táta. Jsem k ničemu. Kdo by se zabýval špinavým zrnkem?

Půjdu k večeři. Najím se k prasknutí a přejdou mě špatné myšlenky. Buchnu sebou do postele a budu spát.

Ne, nepůjdu k večeři. Nechci do toho hluku. Ve vesmíru byl nádherný klid. Proč chci ten klid? Na co je špinavému zrníčku klid, když do vesmíru nepatří. Jsem hnusný, nikdo mě nechce, nikdo nemůže mít špinavce rád.

Mučivý pocit tísní Radima tak, že zatouží utéct z tohoto světa, aby měl klid. A budu mít klid? Co když i tam budu dál špinavcem, který se bude trápit dál.

„Ne, já už to nesnesu,“ zvolá do ticha.

Bere do ruky mobil a najíždí na číslo otce Matouše. Jedině on mně může pomoci, nebo se tu zblázním. Ťuká a přikládá mobil k uchu.

„Otec Matouš, co potřebuješ Radime?“

„Otče, já se zblázním, nevím, co se se mnou děje. Já už nemůžu dál žít.“

„Radime, povídej, všechno povídej, jsem tu pro tebe.“

„Jsem špinavé zrníčko v nádherném vesmíru, který stvořil Bůh. Kazím to Bohu, ale on si mě nevšímá, v té veliké kráse se ztratím. Jsem k ničemu.“

„Radime, řekni mi, jak jsi k tomu došel.“

„Byl jsem u pana Jiříčka. Má dalekohled. Díval jsem se do vesmíru. Teď už vím, že Bůh je, něco tak úžasného nemohlo vzniknout jen tak. Země je malá kulička a my jsme jako nepatrné zrníčko. A já jsem špinavé zrníčko, protože jsem udělal moc špatného. Nikdo mě nemá rád. Ani Bůh o mě nestojí, protože jsem špinavý, hnusný.“

„Radime, říkáš mi něco, na co jsem čekal celou dobu, co tě znám. Modlil jsem se za tebe moc, abys poznal, že Bůh je. Bůh je nádherný, protože stvořil nádherný svět. Ale na Bohu je nejúžasnější to, že nás miluje. Radime, miluje i tebe a touží, abys to poznal a odpověděl na to.“

„Jak to víte, otče?“

„Poslal svého Syna Ježíše, který za každého z nás zemřel, aby nás očistil od našich hříchů, aby to špinavé zrníčko prachu vyleštil v krásný diamant lásky.“

„Otče, on mě přece nemůže milovat.“

„Já jsem jenom nepatrný tvor a mám tě moc rád. Takového, jaký jsi. A přitom toužím, aby ses obrátil k Bohu a on tě přijal do své náruče. Když já tě mám rád a to jsem jenom Boží obraz, oč více tě má rád Bůh.“

„Bůh mě má fakt rád?“

„Ano, miluje tě, protože tě stvořil krásného. Jsi krásný, jenom zaprášený. A Bůh tě chce očistit, když se k němu obrátíš.“

„Chci se obrátit. Ale teď už nemůžu mluvit, protože brečím.“

„Radime, vyplač se a řekni Pánu Bohu všecko, on tě slyší. Řekni mu úplně všecko. A pak šťastně spi. Dobrou noc.“

Radim shazuje ze sebe oblečení a lehá si na postel. Pláče a říká Bohu všecko, nic nezamlčuje, zcela otevírá své srdce a stále znovu prosí za odpuštění. Pak se dlouho dívá oknem na oblohu a cítí se být sice nepatrnou částečkou vesmíru, ale přitom důležitou tak, jak je důležitý ten, koho někdo miluje. A ten někdo je Bůh.

Zatímco Radim prožívá štěstí ze svého obrácení i na druhý den, tak Lenka na tom dobře není. Terezce se zdá, že je na tom podobně, jako když bývala šikanovaná. Proto se jí ptá: „Někdo ti ubližuje?“

„Ne, všichni jsou na mne hodní.

Přichází i Zuzka s Katkou a ptají, co se jí stalo. „Nic, nic,“ odpovídá zaražené děvče.

Holky to však z ní dostanou, a tak se dozvídají, jak moc jejich kamarádku mrzí, že paní Brázdová hodila její výkres na zem. „Byla tam namalována i Panna Maria, a tak hodila na zem i Matku Boží.“

Zuzka ji utěšuje: „Ona je divná.“

Připojuje se i Terezka. „Udělaly jsme, co jsme mohly.“

„Chtěla jsem tím výkresem říct, že bez lásky nebudou obě šťastné.“

„To z výkresu pochopil každý,“ utěšuje ji Katka.

„Chtěla jsem je přivést k lásce.“

Zuzka se zasměje. „To sis dala nesplnitelný úkol. Copak se dá láska předepsat?“

„Paní doktorka také napíše léky a tělo se uzdraví.“

„Na lásku pilulky nejsou.“

„Já bych to nerozebírala a šla bych za otcem Matoušem,“ radí Terezka smutné kamarádce.

K tomu se přidává i Zuzka. „Jasně! Jdi za otcem, on si se vším vždycky ví rady.“

Také Katka se k návrhu připojuje, když říká: „Otec Matouš za ní třeba i zajde.“

Lenka nápad bere. „Půjdu tam hned po vyučování.“

Pak se holky domlouvají, kdy budou mít nové obrázky, aby zase mohly vyjít do ulic.

Lenka skutečně zamíří po vyučování na faru. Po zazvonění otevírá otec Alois, který jí sděluje, že pan farář není doma.

„A kdy se vrátí?“

„Těžko říct. Vím, že ve čtyři má schůzku s kluky. Myslím, že přijede tak akorát.“

„Když má kluky, tak nebude mít čas na mne.“

„O půl šesté zpovídá a pak má mši svatou.“

„Otče, můžu to říct vám?“

„Rád ti pomohu, když budu vědět, jak. Pojď dál. Budeme v kuchyni.“

Než si otec Alois usedne ke stolu naproti Lence, tak jí nalévá z termosky teplý čaj a na talířek vysype z obalu sušenky.

„Děkuji, otče, jste moc hodný.“

„Jsem starý. Mnohdy už nerozumím světu kolem sebe.“

„Já jej taky nechápu.“

„Copak?“ ptá se kněz se zájmem.

„Nechápu, proč paní Brázdová hodila můj výkres na zem.“

„Povídej, jak to bylo!“

A tak Lenka vypráví starému knězi, jak navštívila svou bývalou učitelku a poté nakreslila její smutný obličej na výkres. Popisuje vznik výkresu i to, jak dopadla s holkami a s paní Vašíčkovou u paní Brázdové. „Hrozně mě to mrzí, že s výkresem hodila na zem i Pannu Marii. Chtěla jsem jí ukázat, že se mají mít rády, a tak to dopadlo.“

Otec Alois přikyvuje. „Je tvrdošíjná, neskutečně vytrvalá. Co jsem se jí namluvil. Ale házet výkres na zem by neměla. Víš co, zajdeme za ní hned.“

„Já taky?“ diví se Lenka.

„Jistě, odpovídá otec Alois, „ale napřed se pomodlíme.“

Otec Alois vede Lenku do svého pokoje, kde si kleká před křížem, i když mu to jde těžko. Lenka si kleká vedle něho. Po chvíli ticha otec Alois říká: „Pane Ježíši, sešli nám svého Svatého Ducha, ale nejenom nám, ale také paní Brázdové, ať společně dojdeme k takovému řešení, jaké je chceš mít ty. Žehnej nám, prosíme, na cestu i na setkání s paní Brázdovou. Moc děkujeme, amen.“

Otec Alois umlkne a už jenom vzhlíží ke kříži. Ticho přerušuje Lenka, když se modlí: „Pane Ježíši, ty jsi za nás zemřel, protože nás máš moc rád. Kéž i tady zvítězí láska.“

Po skončení modlitby to už netrvá dlouho a kněz s děvčetem vycházejí z fary. Lenka se musí hodně krotit, aby šla pomalu a starý člověk jí stačil. Přesto se potřebuje otec Alois před budovou vydýchat. Teprve potom dá rukou pokyn, že mohou vejít.

Po zazvonění se otec Alois ohlásí a paní Brázdová je vpouští do bytu. Její chladné přijetí je pokračováním toho, co zde včera prožila děvčata. Lenka si okamžitě všímá výkresu, který leží na stejném místě, kam jej stará paní pohodila. Otec Alois usedá ke stolu a stará paní si přisouvá židli naproti němu. Lenka zůstává stát za otcem Aloisem, který se hned ujímá řeči. „Přišel jsem se podívat na výkres, který vám nakreslila tady Lenka.“

Paní Brázdovou to překvapuje, ale rukou ukáže na výkres ležící na zemi. Lenka k němu přibíhá, zvedá jej a pokládá na stůl před otce Aloise.

„Krásná práce,“ chválí kněz Lenčino dílo. „Panna Maria je tu skutečně nádherná. Nezaslouží si ležet na zemi. Rád bych si vzal výkres domů.“

„Je to můj výkres,“ protestuje stará žena.

„Když o něj nestojíte, tak co? A přitom je tak krásně namalovaný. Panna Maria chce, abyste se s Maruškou měly rády. Panna Maria si to přeje.“

„Já mám Marušku ráda.“

„Tak proč se na ni neusmějete?

„Protože nevěří.“

„Ale Panna Maria se na Marušku usmívá, i když nevěří. A usmívá se i na vás. A není tomu tak jenom na obrázku, ale i ve skutečnosti. Usmívá se na vás, protože vás má ráda. A bez lásky se nemůže do nebe.“

„Víra je víc než láska.“

„To se mýlíte, paní Brázdová. V Písmu svatém čteme, že všechno pomine, ale láska zůstane.“

„Otče Aloisi, nespala jsem dneska celou noc. Stále jsem o výkresu přemýšlela a bojovala jsem, jestli ho mám zvednout ze země. Teď už je tady na stole, tak budu bojovat, jestli může za mnou Maruška přijít, nebo ne.“

„Dobře, bojujte,“ přitakává otec Alois, „ale jenom do Vánoc.“

„Do Vánoc?“

„Na Vánoce k vám přijde Maruška.“

„Nikdo ji nezve.“

„Já ji pozvu. Ano, já! Pozvu Marušku, aby přišla k vám. A na vás bude záležet, jestli ji přijmete, nebo ne.“

„Co když ji nepřijmu?“

„Tak umřete bez lásky a do nebe si uzavřete cestu.“

„Já bojuji za její víru.“

„Bojujte o lásku a na Pánu Bohu nechte, zdali jí dá víru. Víra je Boží dar, ten dát nemůžete. Ale lásku dát můžete.“

Stará paní sedí a přemýšlí. Otec Alois vstává a má se k odchodu.

Lenka se zeptá: „Mohu si ten výkres vzít domů, když se vám nelíbí?“

„Líbí se mi. Je krásný.“

„Ale vždyť jste ho zahodila.“

„Teď už ho nezahodím.“

Otec Alois se loučí. „Přeji vám požehnaný zbylý advent a úspěšný boj. S Pánem Bohem.“

Žena mlčí, ale pak přece jenom odpoví bez citového zabarvení: „S Pánem Bohem.“

„S Pánem Bohem,“ pozdraví také Lenka a následuje kněze, který drobnými krůčky opouští byt.

Venku se Lenka zeptá: „Otče, myslíte, že Marušku přijme.“

„Nevím. Víc už jsme nemohli pro to udělat. Paní Marušku navštívím sám. Ty se už jenom modli, aby paní Brázdová boj vyhrála.

Kousek mají kněz s Lenkou společnou cestu. Na nároží se rozejdou. Otec zamíří k faře a Lenka domů.

Na faře se v té době scházejí Vašek, Radim, Danek a Kája ke krátké poradě, kterou si vymínil otec Matouš. Teprve potom půjdou kluci pomáhat kostelníkovi udělat pořádek do skladiště, kde jsou umístěny potřebné věci k Vánocům.

Po společné modlitbě se ujímá slova otec Matouš. „Hoši, prosím vás, potřebuji poradit v záležitosti pana Veselého. To, co si tady řekneme, je přísně tajné, zůstane to mezi námi. Pan Veselý se touží setkat se svou manželkou, o které neví, kde je. Má práci a chodí každý den pozdě domů, takže se pomalu ani nevidíme. Přemýšlím, jak to udělat, aby svou manželku nalezl. Mohlo by to být třeba i na Vánoce, ale to už se asi nepodaří. Co víme? Manželka pana Veselého žije ve vedlejší diecézi, pravděpodobně ve městě. Předpokládáme, že žije sama se třemi dětmi: Josífkem, Aničkou a Maruškou. Známe její jméno i příjmení: Lucie Veselá. Nevíme však, zdali se vůbec chce ke svému manželovi vrátit.“

„Mám nápad,“ hlásí se Radim, „objedeme všechny fary a zeptáme se tam, zdali tam někdo takový žije.“

„To je sice dobrý nápad, ale je to hodně náročné na čas. A pak: ne každý kněz se vcelku oprávněně bude chtít míchat do vztahu mezi manžely. To bychom ani nemohli po nikom chtít.“

Vašek se hlásí a navrhuje: „Navštívíme kostely velkých měst a tam budeme pátrat po ženě se třemi dětmi.“

Otec kroutí hlavou, že ne. „Říkal jsem, že nemáme tolik času. Zvláště v neděli nemohu odjíždět z farnosti. Ta paní by nám také nemusela věřit, třeba se s námi ani bavit. Nemusí mít také v kostele děti u sebe. Mohou být ve schole a poznávací znamení je pryč.“

„Napíšeme pátrací dopis,“ navrhuje Danek, „a vylepíme ho ve všech kostelích.“

Ani tento nápad se otci nelíbí. „Přece nemůžeme zveřejňovat soukromé záležitosti na veřejnosti.“

„Já bych napsal dopis přímo té paní,“ navrhuje Kája.

„Ale kam ho pošleš? Vždyť neznáš její adresu,“ téměř ho okřikuje Radim.

„Počkejte!“ zvolá otec Matouš, „to není špatný nápad. Napíšeme dopis přímo jí. Vylíčíme jí, co jsme s panem Veselým prožili. A navrhneme jí, že by se mohla se svým manželem o Vánocích setkat.“

„Ale na jakou adresu to pošleme?“ oponuje Radim.

„Na fary velkých měst. Na obálce bude napsáno: Paní Lucie Veselá, maminka Marušky,
Aničky a Josífka. A kněz, který Veselé ve farnosti má, tak jí dopis předá.“

„Výborně a máme to vyřešeno,“ zvolá Radim a ostatní se k němu přidávají.

„Díky, kluci, že jste mi poradili,“ zvolá otec Matouš a přidá: „Teď už rychle za kostelníkem, čeká na vás.“

Hoši jsou v mžiku pryč a kněz tiše říká: „Teď už je to jenom na tobě, Duchu svatý, abys dotáhl, co jsi začal.

Mladý farář usedá k počítači, aby sepsal dopis pro manželku pana Veselého. Přitom je vidět v jeho tváři úsměv, protože věří, že to dobře dopadne.

Zpět