CESTA DO NEBE 2

Pozvánka na faru

Doba do příjezdu záchranných vozidel se zdá být nekonečná. Otec Tomáš povzbuzuje uvězněné v autě, uklidňuje zaklíněného řidiče Několikrát napomíná ženu, která začíná hystericky křičet. Ani si přitom nevšímá zastavujících vozidel, jejichž pasažéři obstupují do kruhu havarované auto.

Ale to už v krátkých časových odstupech přijíždějí hasiči, zdravotníci a policisté. Rozvíjí se záchranná operace, při které je otec Tomáš stále v blízkosti uvězněné rodiny. Teprve když hasiči silnými nůžkami dělají otvor v karoserii, spolu se zdravotníky vyprošťují řidiče a spolujezdce, dostávají ven matku s dcerou, tak odstupuje od auta a chystá se na cestu domů.

Klid mu však dopřán není. Musí jít vypovídat na policii, kde si ho také odchytávají novináři. Dostává se domů až někdy kolem půlnoci. Klesá na lůžko a usíná okamžitě. Myšlenky zbytečnosti ho tentokrát netrápí.

Ráno vstává později než obvykle. Jde nakoupit, protože nemá chléb a také v ledničce je prázdno. Cestou potkává několik lidí, kteří se k němu chovají jinak než dosud. Nejenom že laskavě odpovídají na pozdrav, ale někteří dokonce pozdraví úklonem hlavy. Že by to bylo kvůli včerejší havárce?

V obchodě se zaměstnanci předhánějí, jak by ho co nejlépe obsloužili. Teprve u pokladny se dozví, co za úslužným chováním stojí. „Pane faráři, jsme na vás hrdi,“ prohlásí pokladní hodně nahlas.

„To byla samozřejmost,“ odpovídá kněz.

„Ale pěkně to s vámi sepsali.“

„Kde?“ nechápe otec Tomáš.

„V novinách. Tady si je vezměte a schovejte na památku.“

Otec Tomáš poděkuje, odolá pokušení, aby si deník otevřel na ulici, a teprve doma si nalistuje rozhovor o tragické havárii. Po úvodní informaci se novinář zaměřuje na kněze. Píše: „Doslova zachráncem pro zbývající pasažéry auta se stal místní kněz otec Tomáš. Hasicím přístrojem zlikvidoval požár a věnoval se uvězněným až do příjezdu hasičů. Pan farář byl ochoten si s námi popovídat i v pozdních večerních hodinách. Zeptali jsme se ho:

 Pane faráři, neměl jste strach o sebe, když jste začal hasit hořící vůz?

Kdepak, na to nebyl čas ani myslet.

Málokdo má doma hasicí přístroj. Ale vy jste ho měl.

Je to předpis pro veřejné budovy a já ho jenom splnil.

Po uhašení požáru jste se věnoval uvězněným pasažérům. Co jste jim jako kněz dal?

Především jsem pomohl ve smrti nešťastnému chlapci.

Jak pomohl?

Posloužil jsem mu svátostí nemocných.

Co to je ta svátost nemocných?

To je na dlouhé povídání. Zkrátka a dobře, otevřel jsem mu cestu do nebe. Kdo by chtěl o tom vědět více, ať přijde na faru, rád ho poučím.

Zní to tajemně – otevřít cestu do nebe.

Ano, je to tajemství. Zvu každého, kdo chce toto tajemství odhalit. Pomohu mu, ale odhalit je bude muset sám.

Vy opravdu přijmete každého, kdo k vám přijde?

Slušní lidé jsou vítáni všichni. Kdo by však přicházel se zlým úmyslem, tak nemůže počítat s přátelstvím.

Zachoval jste se jako vzorný občan. Co byste chtěl vzkázat ostatním občanům?

Aby si také pořídili hasicí přístroj a mohli tak pomoci, když bude třeba.

Kněz odkládá noviny a povzdechne: „Kdyby přišel alespoň jeden člověk, tak bych tady dneska nemusel být zbytečný.“

V parku nedalekého města se schází parta kluků, kteří se shromažďují kolem svého vůdce Matěje. Je to zvláštní skupina. Jejich vůdce ji dával dohromady celý rok. Začal sám s touhou vytvořit partu, která bude postrachem kluků i děvčat. Vyhlédl si slabšího hocha a začal ho šikanovat. Když se ho dost natrápil, tak mu řekl: „Lukáši, když se staneš členem party, stanu se tvým ochráncem.“ Tak získal prvního společníka.

Ondru, dalšího člena party, získával Matěj společně s Lukášem. Také Petr dostal nabídku členství, když už byl nešťastný ze šikany. A tak to šlo dál, až má parta deset členů. To Matějovi stačí – s takovou silou se už dá leccos podnikat. Jenomže teď o prázdninách je město vylidněné a připravit program není lehké. A tak se kluci nudí a potají litují, že neodjeli někam do tábora. Ale vůdce to zakázal a oni museli poslechnout. ¨

V deset hodin je parta kompletní. Vůdce dává všem najevo, že dneska má pro ně parádní program. Vytahuje noviny a čte rozhovor s otcem Tomášem. Pak složí noviny a nařizuje: „Odjíždíme k tomu faráři na prázdniny. Uděláme mu z fary kůlničku na dříví. Přimáčkneme ho tak, že nás bude prosit na kolenou, abychom odešli. Ale bez lupu nás ven nedostane. Odhalíme tajemství fary, až mu bude z toho zle. Do zítřka si to vyřiďte doma, v devět hodin vyjíždíme. Kopii novin jsem udělal, abyste měli pro rodiče něco v ruce.“

Je až neuvěřitelné, jak si tento čtrnáctiletý kluk vychoval poslušné parťáky. Ani teď nikdo neprotestuje, ani se nikdo nevymlouvá, že ho rodiče nepustí. Jejich vůdce rozhodl a všichni to respektují.

Nazítří v devět hodin se scházejí před vlakovým nádražím. Matěj s uspokojením zjišťuje, že nikdo nechybí. „Vidím, že jsme správná parta,“ pochvaluje si svoje dílo a dává pokyn k nástupu do vlaku.

Otec Tomáš je dneska opět smutný. Čekal včera, že přece jenom někdo na novinovou reklamu odpoví, a přijede. Ale neohlásil si nikdo. Proto od rána opět bojuje s myšlenkou útěku z této farnosti. Je čtvrtek, a tak má otec biskup návštěvnický den. Stále znovu ho to ponouká, aby zavřel faru a odjel na biskupství. Ale co když dneska někdo přijede, a já tu nebudu? Ne, nemohu odjet, když jsem všechny pozval k sobě. Krátce před jedenáctou vyhlédne z okna a spatří Matějovu skupinu, jak stoupá k faře. Že by přece? A ještě k tomu nějaká parta? Snad nějací skauti…

Otec Tomáš se kryje závěsem a přitom skupinu pozoruje. Zřetelně slyší Matějovy rozkazy: „Napřed jdou nejmladší, já jdu až poslední. A chováme se slušně!“

Otci Tomášovi se takové jednání nelíbí. Jejich vedoucí není dospělý, ale jen o málo starší kluk než ostatní, a přesto ho všichni respektují. To nevypadá dobře. Musím být obezřetný.

Ale není čas na přemýšlení. Ozývá se zvonek. Poprvé, podruhé, potřetí… I to se mi nelíbí. Kouknu na ně špehýrkou, jak se chovají.

Parta stojí seřazena v zástupu před vchodem do fary. Vůdce stojí na konci. Výborně, chce se knězi vykřiknout. Oddělím je od vůdce a uvidíme, co z toho vzejde. Otáčí velkým klíčem v zámku a vzápětí otevírá dveře. „Vítám vás! Přišli jste odhalit tajemství?“ volá na příchozí.

„Jo!“ odpovídá vůdce, „a doufáme, že se nebudeme nudit.“

„Tak pojďte dál, ubytujete se nahoře v sále!“

Každému zvlášť otec Tomáš podává ruku a srdečně ho vítá. U všech se přitom v očích zajiskří, jenom u vůdce zůstává pohled studený. Otec Tomáš mu zastupuje cestu. Tebe tady nechci, nevcházíš s dobrým úmyslem.“

„Jsem vůdce, je to moje parta.“

„Právě proto na faru nevkročíš.“

Matěj hvízdne na poplach. Hoši nahoře jsou okamžitě v oknech. Kněz přibouchne za sebou dveře a rychle je zvenku zamkne. „Vrať se domů,“ vybízí přitom vůdce.

Matěj vzkřikne: „Na něho!“

Nikdo neskáče z okna, aby vůdci pomohl, a tak je to krátký boj. Otec Tomáš uplatňuje naučené chvaty. V nouzi se uchyluje Matěj k osvědčené zbrani – kopancům. Jeho útok však míří do prázdna, padá na zem a otec ho drtí chvatem. „Zmizni odtud, vidíš, že o tebe nikdo nestojí,“ vyzývá ho kněz a pak ho se zkroucenou rukou vyprovází na cestu.

Matěj zuří, vzteká se, vyhrožuje svým klukům, ale na víc se nezmůže. Když kněz uvolňuje sevření, tak na něho křičí: „Uvidíme, kdo vyhraje!“

Odchází se vztyčenou hlavou. Otec Tomáš ho sleduje, dokud mu nezmizí z dohledu. „Tak to bychom měli,“ řekne si sám pro sebe, „a teď zahájím s těmi ostatními tábor. Bože, chválím tě, že tu nejsem zbytečný.“

Vzhlédne k faře. V oknech jsou namačkáni kluci – jeho noví společníci, kteří přijeli odhalit tajemství cesty do nebe. Nová evangelizace začíná, alespoň tady v zapadlé pohraniční vesnici.

ZPĚT