CESTA DO NEBE 9

Šestá cesta do nebe

Při nedělním obědě je otec Tomáš nezvykle vážný. Kluci se ho snaží nějakým způsobem rozveselit, ale marně. Proto se ho Marek přímo zeptá: „Otče, proč jste tak smutný?“

„Nevím, jestli jsem smutný, ale přemýšlím.“

„O čem?“

„Mám před sebou práci a uvažuji, jak bych ji co nejlépe zvládl.“

„Můžeme vám pomoci?“

„Nevím,“ odpovídá neurčitě kněz a zvedá se, aby odešel do svého pokoje, kde bude mít klid.“

Jakub ho však zdrží, když poznamená: „Připomínáte mně našeho taťku.“

„Proč?“ diví se kněz.

„Bývá v neděli odpoledne také takový.“

„Jaký?“

„Zamyšlený.“

„A o čem tvůj tatínek přemýšlí?“

„O fotbale. Je kapitánem a promýšlí, jak nad soupeřem vyzrají.“

„A můžete mu pomoci?“

„Ne,“ odpovídá Jakub, ale vzápětí dodává: „Jezdíme ho povzbuzovat.“

„Mohli byste povzbudit i mne.“

„Vy jedete hrát fotbal?“

„Ne, jdu pochovávat Radima. To víte, že mám z takového pohřbu obavy. Budou jeho rodiče moc plakat? Dokáži je povzbudit, potěšit? A nepřemůže lítost i mě, když jsem chlapce doprovázel na věčnost?“

„A jak vás můžeme povzbudit?“

„Stačí mně, když vás tam budu vidět.“

„Jedu s vámi,“ rozhoduje se Jakub a vyprovokuje i ostatní, kteří se hlásí, že chtějí také kněze povzbudit.

Kluci si vybrali ze svých batohů to nejlepší oblečení, ale přesto vidí, že se do smuteční síně nehodí. Ženy jsou oblečené v černých šatech, muži v oblecích, pod kterými mají bílé košile a černé vázanky. Hoši se krčí v rohu síně a pozorují přicházející smuteční hosty. Když je plno a mnozí stojí ještě venku, přichází otec Tomáš. Kluci se ho až leknou, jak je bledý. Neunikne jim však, že pohlédne na ně, jako by se chtěl o ně opřít. „Proč se tak bojí,“ šeptne Lukáš Milanovi, „přece to nedělá poprvé.“

Milan pokrčí rameny, ale brzy on i ostatní začínají svého kněze chápat. Přítomní lidé si při jeho slovech začínají vyměňovat posměšné pohledy. Dokonce zaslechnou i poznámku: „Co tu dělá? Jsme přece nevěřící rodina!“

Když pak kněz vyznává: „Máme naději v jeho vzkříšen,“ tak se kousek před nimi otáčí muž a říká svým příbuzným: „Proč to říká za nás? My žádnou naději nemáme.“

Většina účastníků pohřbu se dívá na kněze stále více nevraživě. Vrcholí to při promluvě, když otec Tomáš upřímně říká: „Ježíš nás ujišťuje, že Radim žije dále. Ano, bolest je drtivá, ale je to jenom bolestné loučení s nadějí v budoucí shledání. Můžeme se na to těšit: až my přejdeme práh smrti, tak se s ním shledáme.“

V té chvíli se kdesi z davu ozývá: „Zanechte těch povídaček. Kdyby byl Bůh, tak by zabránil té nehodě, a nemuseli jsme tu dneska být.“

V síni nastává šum, až hluk. Lidé vesměs přizvukují tomu, co bylo řečeno. Dokonce zazní i výzva: „Pošlete ho pryč s takovými řečmi!“

Kluci hledí na otce Tomáše s vytřeštěnýma očima. Co teď udělá? Odejde anebo se začne s nimi hádat? Měl by je přece nějak usadit! Umí přece na všechno odpovědět.

Otec jako by tyto výzvy slyšel a na výtku odpovídá: „Bůh nechce smrt člověka…“

Ale nemůže doříct ani větu. Ze všech stran se ozývá: „Tak proč nezasáhl a nechal Radima umřít?“

Je téměř jisté, že v takové situaci nebude moci v obřadu pokračovat. Kluci sledují každé jeho hnutí a přikyvují, když Marek říká: „Ať jde pryč, nebo ho ti lidé rozsápou.“

Stává se však něco nečekaného. Povstává Radimova maminka a otáčí se k příbuzným. Jako na povel nastává ticho. Rozechvělým a přitom rozzlobeným hlasem vyzývá přítomné: „Nevím, jestli Bůh mohl nebo nemohl zabránit nehodě. Vím však, že nás v té hrůze nenechal samotné. Pomohl nám k záchraně a Radimovi otevřel cestu do nebe. Copak udělal málo? Dal mu mnohem víc, než jsme mu mohli dát zde na zemi my! A co můžete Radimovi dát vy, kteří zde brblete na Boha? Buďte, prosím, ticho! A kdo zde nemůžete vydržet, vyjděte ven, ať může obřad pokračovat! Kněze jsme pozvali na pohřeb my, protože otevřel synovi cestu do nebe, stál u zrodu naší víry.“

Teď se kluci bojí, co bude následovat. Odejdou všichni anebo většina z nich? Bude vůbec obřad pokračovat? Pár lidí skutečně opouští místnost. Někteří váhají a rozhlížejí se po ostatních. Nakonec zůstávají a jsou potichu. Kněz může pokračovat ve své promluvě. Jeho tvář získává postupně zdravou barvu, přestává se mu chvět hlas. Závěrečné věty kázání už pronáší s planoucíma očima tak, jak ho kluci znají. Mluví však tiše a vroucně: „Tělo zde přítomné v rakvi pochováme, protože již nežije. Ale jeho duše je u Pána a je jí tam dobře. Amen.“

Po skončení pohřbu obstupují kluci kněze jako jeho osobní stráž. Doprovázejí ho od Radimova hrobu k místu posledního odpočinku zemřelých kněží. Celému pomníku vévodí nápis: Věřím v těla vzkříšení. Otec Tomáš přejíždí očima jména i fotografie kněží. Přitom říká: „Tak to je šestá cesta do nebe – navštěvovat hroby zemřelých a tam si uvědomovat, že tu nebudeme věčně. A přitom se těšit, že tam u Pána bude věčný život.“

Parta se vrací na faru v dobré náladě. Cestou z nádraží se těší na večeři, neboť všichni mají „hrozitánský“ hlad. Otec jim totiž prozradil, že má v mrazáku uložené jahody. Přitom jim dělal laskominy, když plánoval: „Rozmrazíme je, rozdrtíme a našleháme se smetanou. To bude pochoutka!“

Před farou však stojí černá limuzína. Jak ji kněz spatří, tak si povzdechne: „Myslím, že je po jahodách.“

Než se kluci stačí zeptat, kdo to je, tak vystupuje muž v černých brýlích a v tmavém obleku. Dělá pár kroků vstříc skupině a pak se zeptá: „Vy jste pan farář?“

„Ano,“ odpovídá otec Tomáš.

„Kriminální policie, půjdete s námi!“

„Nemohu, mám tu devět chlapců, o které se musím postarat. Nemohu je nechat bez dozoru.“

„Tak si zajistěte náhradu!“ trvá policista na svém.

Na Markův pokyn obstupují kluci svého zachránce. Tisknou se k němu tak, že policista k němu nemůže přistoupit. Muž zákona si však ví rady. Zavolám posilu, která pohlídá děti a vy půjdete s námi.“

„Ale proč?“ nechápe kněz, co jsem provedl?“

Policista přece jenom prolamuje mlčení: „Matěj Vomáčka, kterého jsme odtud předevčírem odvezli, je v psychiatrické léčebně. Existuje podezření, že je tam kvůli Vám.“

„Patří tam, je praštěný, šikanoval nás,“ ozývá se ze všech stran.

Pak se nestačí ochránce zákona divit, co o něm jednotliví kluci dosvědčují. Zakrátko se tak dozví, jak je šikanoval, a také poznává, jakou roli v celém případu hraje otec Tomáš.

Po půlhodině děkuje klukům za svědectví a omlouvá se: „Do celého případu jsem nebyl dobře zasvěcený.“

Pokyne knězi, aby šel za ním. Opřený o vůz mu sděluje: „Představte si, pane faráři, že Matěj Vomáčka na vás poslal udání, že týráte děti a mládež. Výslovně uvedl, že používáte svou velkou sílu, abyste nezletilé ovládl a vytvořil si z nich služebníky.“

„To je nehorázné,“ uleví si kněz, „chce mě zlikvidovat, aby mohl znovu šikanovat svou bývalou partu.“

„Máte pravdu,“ souhlasí policista, „ale byl jsem rozhodnut, že vás zatknu a budu závažné udání vyšetřovat. Svědectví kluků je však tak průkazné, že vás jednoznačně obhájili.“

„Díky Bohu,“ podotkne kněz a pohlédne k nebi.

Policista to nechává bez komentáře, usedá do auta a odjíždí. Když zmizí za zatáčkou, tak kluci spustí řev radosti. Jásají nejenom na tím, že obhájili svého zachránce, ale také se těší na jahody, které se přestěhují z mrazáku do jejich scvrklých žaludků.

ZPĚT