CESTA DO NEBE 10

Sedmá cesta do nebe

V pondělí ráno se otec Tomáš probouzí současně s východem slunce. Vyskočí, vezme do ruky breviář a vyjde na cestu, která za farou vede do polí. Zde chválí Boha a prosí o požehnání pro nastávající den, který bude také posledním pro kluky na jeho faře. Hoši byli moc zklamaní, když jim to včera oznámil.

Jeden přes druhého se ptali: “Proč už musíme jet domů?“

„Slíbil jsem spolužákovi, že ho zastoupím v jeho velké farnosti. Potřebuje si v návalu práce odpočinout. Má zaplacenou dovolenou.“

„Pojedeme s vámi,“ vzkřiklo několik hochů.

„Tam na vás nebudu mít čas,“ odmítl to kněz okamžitě a navíc připomněl, že už někteří rodiče čekají na jejich návrat domů.

Nyní se tedy brouzdá v ranní rose a přemýšlí, jak jim sdělit sedmou cestu. Modlí se: „Duchu svatý, prosím, dej mi nápad! Nedopusť, aby sešli z cesty, po které jsme tady šli!“

Nic ho však ihned nenapadá a není chytřejší, ani když se vrací do fary. Nevadí, říká si sám pro sebe, Bůh nám program připraví. Zůstává chvíli stát pod otevřenými okny a ověřuje si, že hoši jsou již vzhůru. Zřejmě leží ve spacácích a povídají si. Půjdu za nimi, možná tam dostanu nápad. Ale mezi hochy přichází nepřipraven a ptá se sám sebe: Copak jim tu sedmou cestu nedokáži nějak přiblížit? Budu o ní jenom tak mluvit?

Kluci ho vítají pozdravem, ale z několika míst se ozve: „Nerozmyslel jste si to? Musíme zítra ráno odjet?“

Přikyvuje, ale působí nejistým dojmem. Kluci si toho všímají a za všechny se zeptá Milan: „Otče, co je s vámi?“

Kněz si hluboce povzdechne a přizná se: „Nevím, jaký budeme mít dneska program.“

„Říkal jste, že dnes nám ukážete sedmou cestu.“

„Ale nepřišel jsem na nic, jak bych vám ji ukázal.“

„Tak nám o ní řekněte!“

Kněz chvíli váhá, ale pak ustupuje. „Dobře,“ říká zklamaně, „chtěl jsem vám dnes říct, „že máte vždycky držet pohromadě, jeden druhému pomáhat, nikdy se v partě nad nikoho nepovyšovat. Prostě být opravdovými kamarády.“

Sotva kněz prozradí sedmou cestu, tak se hlásí Marek. „To je jednoduché – zadejte nám úkol, který musíme splnit nebo vyřešit společně.“

„Ale jaký?“ přiznává kněz, že ho nápady pro dnešek opustily.

Nastalé ticho přerušuje Lukáš, který navrhuje: „Co kdybychom šli na koupaliště?“

Sklízí bouři uznání. Kněz se zprvu zakaboní, ale pak si v duchu říká: Ale proč ne? Půjdeme tam spolu. Budeme tam spolu. Řešit situace tam budeme také spolu. „Souhlasím,“ oznamuje své rozhodnutí a radost kluků je nepopsatelná.

Za hodinu již pochodují na jižní stranu obce, kde bere vodu z horského potoka pěkné koupaliště. Ke konci cesty běží – tak se už těší. Ale když doběhnou k pokladně, tak jim opálená paní s chlapeckou čepicí oznamuje: „Máme dnes zavřeno.“

Otec Tomáš si ověřuje na tabuli, že o prázdninách je otevřeno denně, a pak se ptá: „Proč neotevíráte?“

Pokladní ukazuje na bílou dodávku, která je stojí za branou. Přitom tajemně sděluje: „Jsou tady z hygieny. Máme závadnou vodu. Přišlo se na to již včera. Celou noc jsme napouštěli novou vodu, ale je to ještě horší než předtím.“

„Odpoledne už otevřete?“

„Kdepak! Ve vodě tolik bakterií, že ani chlorování nepomáhá.“

„Ale proč?“ ptá se dále kněz.

„To kdybychom věděli…“ povzdechne si paní v pokladně a odkazuje příliv nových návštěvníků.

Nálada v partě je na bodu mrazu. „Tak jsem se těšil,“ naříká Jakub.

„A já,“ přidává se Lukáš a předává štafetu nářků dalším členům party. Vystřídají se všichni až na Marka, který nahlas přemýšlí: „Vyměnili vodu a je to ještě horší než předtím. To tedy znamená, že přitékající voda je vadná.“

„Ale vždyť teče z hor,“ namítá Jakub.

„V horách je čistá, do koupaliště vtéká plná baktérií. Musí se tedy někde zkazit!“

Do rozhovoru vstupuje otec Tomáš, když prozrazuje svůj nápad: „Je nás tady deset. Rozdělíme si úseky potoka mezi sebe. Dvojice prozkoumají svěřenou část. Co na to říkáte?“

Otec za svůj návrh moc pochvaly nesklidí. Někteří dokonce navrhují vrátit se na faru. Kněz však nahlas uvažuje takto: „Kdyby se nám podařilo najít zdroj znečištění, tak se ještě dnes koupaliště otevře.“

„Fakt?“ ujišťuje se Ondra za všechny, a když kněz trvá na svém, jsou už ochotní všichni.

Parta se vydává na pochod proti toku potoka. Na jednotlivých úsecích zůstávají dvojice, které mají za úkol důkladně prozkoumat koryto i břehy. Za hodinu se scházejí na smluveném místě, ale přes velké vedro je nálada na bodu mrazu. Kněz však vyzývá k prozkoumání potoka nad vesnicí. Znovu tedy začínají hoši po dvojicích prohledávat potok.

Toník s Milanem přebírají úsek s poměrně prudkou zatáčkou. „Tam to dobře prozkoumejte,“ vyzývá je kněz.

Kluci sice slibují, ale v sílícím horku velkým nadšením neoplývají. „Kvůli partě to udělám, jinak bych se na to vykašlal,“ brble dokonce Milan a brouzdá se do ohbí potoka, kde je už zdálky vidět podemletý břeh.

Brzy po zahájení zkoumání volá na svého kamaráda: „Něco tu strašně smrdí.“

„Cítím to také,“ odpovídá mu Toník.

„Táhne se to odněkud z pole. Asi vyvezli močůvku.“

„Mně to připadá, že je to někde tady blízko.“

Vzápětí si však již musí Milan zacpávat nos, neboť smrad sílí. „Je to někde tady,“ křičí na společníka, který se brouzdá vodou k němu.

Jen to vysloví, tak své hlášení opravuje: „Už ho vidím.“

„Koho vidíš?“

„Mrtvého psa. A je hnusně olezlý.“

„Nechoď k němu, nebo dostaneš nějakou nemoc.“

„Volám otci, že jsme našli chcíplinu.“

„Volej, ta špatná voda je z toho.“

Otec Tomáš přichází za chvíli a volá kluky z vody ven. Současně oznamuje mobilem na koupaliště, co vypátrali. Brzy přijíždí auto z hygieny a její zaměstnanci rozhodují o dalším postupu.

Kněz se jich ptá: „A otevřete nám koupaliště?“

„Zítra,“ dostává odpověď.

„Ale ti kluci zde zítra nebudou a zasloužili by si za odvedou práci odměnu.“

Hygienik je laskavý člověk. Oceňuje snahu party kluků i místného kněze. „Dobře,“ souhlasí po chvíli přemýšlení. „Běžte na oběd. My mezitím odstraníme zdroj nákazy, vydesinfikujeme koupaliště, a když bude voda dobrá, tak povolíme koupání. Zavolejte si před půl třetí.“

Kluci přijímají rozhodnutí hygienika s pochopením, i když si myslí, že by mohl otevřít koupaliště dříve. Svačinu mají sebou, a tak pojedí, a pak se jdou brouzdat do potoka. Stavějí z kamenů jez, aby alespoň trochu zvedli hladinu vody. Čas jim přitom tak uteče, že ani nechtějí věřit, že je půl třetí a mohou jít na koupaliště. Jsou tam první ze všech návštěvníků. Patří jim celá vodní plocha, a tak mohou hrát vodní házenou, jak své oblíbené hře říkají.

Kněz si sedá na trávník a sleduje kluky, jak je jim spolu dobře. „Díky Bože,“ modlí se, „za partu kluků, která otevřela koupaliště. Veď je, ať podobně spolupracují i nadále. Provázej je na této sedmé cestě do nebe. Amen.“

Z koupaliště se na faru vracejí až při západu slunce. Jdou semknuti kolem kněze a nechtějí si připustit, že zítra už budou ve městě a bez něho. „Bez vás partu neudržíme,“ přiznává Milan obavu všech.

„Mám pro vás návrh,“ odpovídá otec Tomáš, „u vás ve městě působí můj spolužák, který má na faře mladého kaplana. Řeknu jim o vás a určitě vás rádi přijmout tak, jak jsem vás přijal já.“

Kluci přikyvují, že toho využijí. Ale když na druhý den ráno mávají z rozjíždějícího vlaku, tak si navzájem slibují, že se tu budou vracet každý víkend. „Otec se přece nemůže jen tak vyměnit,“ vyslovuje Marek za všechny to, co cítí v srdci.

Když ztrácejí otce Tomáše z dohledu, tak mávají kopcům a lesům, celé krajině, ve které prožili krásné chvíle svobody bez šikany a ve svobodě. A pak si mezi sebou opakují sedm cest do nebe: jít cestou nahoru; navštěvovat nemocné; nechat se vést kněžími; překonávat strach a věřit v Boží ochranu, krotit vášně; navštěvovat hroby zemřelých; být opravdovými kamarády.

Přitom si uvědomují, že tu sedmou cestu prožívají právě teď, když jsou spolu a chtějí i nadále tvořit partu kluků, kteří jsou silní právě tím, že jsou svobodně spolu.

ZPĚT