Eliška a Víťa 11

Opět spolu

Krásně se na sebe usmějí, když se setkají za rohem školy: Eliška s Víťou. „Kdyby nás tak viděla Staňová,“ řekne hoch, aby nasměroval kamarádku k opatrnosti.

„Mně je to jedno.“

„Přece je to naše třídní. Chováš se k ní nemožně.“

„Je to všechno kvůli tobě. Ona mně snad tebe závidí.“

„Je naše třídní. Musí udržet ve třídě pořádek.“

„Mně je to jedno,“ trvá na svém Eliška a podává Víťovi ruku.

„Tady ne!“

„Proč?“

„Co je komu po tom?“

„Láska je krásný plamen, ale může spálit.“

„To jsou řeči.“

„Tebe už spálil. Chováš se nemožně ve škole. Nemožně se chceš chovat i tady venku.“

„Proč si nemůžu dělat, co chci? Proč tě nemůžu držet za ruku? Proč tě nemůžu líbat?“

„Ty jsi fakt už spálená,“ zlobí se Víťa a dodává: „Třeba proto, že já to nechci.“

„A proč to nechceš? Je nám spolu dobře.“

„Protože mi tatínek vysvětlil, že mám na to čas. Že láska chce celého člověka, a já celého člověka dát nechci. Chci mít kamarády a ne jenom tebe. Chci studovat a mít čas na počítače i na výlety na kole. Mám tě rád. Líbíš se mi. Jsi šikovná holka. Ale nechci se tě držet za ruce a chodit s tebou po parku. Třeba si tě jednou vezmu, ale teď ještě ne.“

„Dobře. Tobě to řekl tatínek. Ty´s ho poslechl. Ale proč mám poslouchat rodiče já, když nechci?“

„Protože rodiče mají víc rozumu než ty.“

„To není pravda.“

„Když to není pravda, tak zkus žít bez rodičů. Chceš dělat to, co dospělí, ale dospělá nejsi. Zkus jít z domu, obstarej si sama jídlo i oblečení. Bez rodičů to nejde. Musíme k tomu dorůst.“

„Já půjdu z domu a dokážu se bez rodičů obejít.“

„Jsi kráva!“

„Co?“ zaječí Eliška, „jak to mluvíš?“

„Jestli odejdeš z domu, tak jsi kráva a můžeš se jít s krávami pást.“

Víťa s Eliškou usedají na lavičce u kostela a děvče povzdechne: „Ty jsi hrozný. Všechno bereš moc vážně. S tebou se nedá jen tak kecat.“

„Možná proto mě máš ráda.“

„Asi jo. Jsi jiný než ostatní kluci.“

„Chci být jiný a zároveň nechci být jiný. A co ty? Na Janičku jsi při těch blbých řečech zapomněla?“

„Úplně. Jsem to ale …“

„Neříkej kráva. Pověz třeba zapomněnka, krásná pomněnka, která se líbím Víťovi, protože mám právě tak hroznou povahu, jakou mám. A ona se mu ta povaha líbí. Světe, div se, ale je tomu tak!“

„Díky Víťo, já už půjdu za Janičkou. Nakouknu na ni. Možná budu mít štěstí a nebude spát. Pak uvidím její krásné oči. Nevím, kolik mě ona vidí, ale já jí do očí vidím.“

„Jsi fajn holka, když se nenecháš blbnout láskou, na kterou ještě nemáš. Jsi moje nejlepší kamarádka. Víc než kterýkoliv z kluků. Proto jsi i můj nejlepší kamarád. A teď už utíkej za Janičkou. Já půjdu s tebou.“

„Co? Tam tě nepustí.“

„Ale jo. Já tam totiž budu neviditelný.“

„Nechápu.“

„Nic složitého. Půjdu teď do kostela a budu se tam za Janičku modlit. A tak budu vlastně u ní. Nebo ne?“

„Ty máš fantastickou víru. Kde já se na tebe hrabu!“

„Věřit se naučíš modlitbou, tak mi to říkává tatínek, tak to dělej taky tak. A teď už běž!“

Jakmile mu Eliška zmizí z dohledu, tak odchází Vít do kostela, kleká před svatostánek a několikrát opakuje stále stejné slovo:  „Děkuji… děkuji… děkuji.“

Potvrzuje tak, že všechno, co před chvílí říkal Elišce, měl sice od tatínka, ale do srdce a rozumu to dostal od Ježíše při modlitbě.

Zpět