Eliška a Víťa 12

Velký hřích

Dlouho setrval Vít v kostele, když se modlil za Janičku. Povídal si s Ježíšem o Elišce, o sobě a své budoucnosti. Nezapomněl na rodiče své i Eliščiny. Než vyšel z chrámu, navštívil ještě jednou Janičku v inkubátoru. „Kéž by jednou mohla ven a uviděla krásný svět,“ modlil se, „ať její tělíčko zesílí a je pro Elišku zdatnou sestrou. Tak by někoho doma potřebovala.“

S dobrou náladou se vracel domů. Ale tam ho čekal zakaboněný tatínek. Co se stalo? pomyslel si Vít.

„Pojď do pokoje. Musíme si spolu popovídat.“

„Co se děje?“ netušil Vít, co dělá tatínkovi starosti.

„Posaď se naproti mně. Bude potřeba, abychom si viděli do oči.“

„Dobře, tatí, povídej.“

„Jako rodič jsem ti zakázal scházet se s Eliškou.“

„Poslechl jsem tě, tatínku. Je mojí kamarádkou a tak se i bavíme.“

„Lžeš!“

„Nikdy bych ti nelhal.“

„Lžeš!“

„Poslechl jsem tě.“

„Dneska jsi byl s ní na lavičce zamilovaných. Tam jste se líbali a dělali všechno, co dospělí milenci. A protože jste nechtěli, aby vás někdo viděl, tak jste se šli schovat do kostela. Že se nestydíš. Já se za tebe stydím.“

„Tatí, ale to není pravda.“

„Lžeš! Nevěřím ti.“

„Dobře tedy!“ vzkřikne Vít a vjíždí do něho hněv, jaký snad ještě nikdy nepoznal. „Jestliže mi nevěříš a obžalováváš mě z něčeho, co není pravda, tak se já stydím za tebe.“

„Co si to dovoluješ?“

Zoufalý otec vstává a dovršuje své dílo zkázy prudkou fackou, vmetenou synovi do obličeje.

Pokořený hoch se chytá za tvář, ale pak vmetává „facku“ do otcova obličeje i on, když mu chvějícím se hlasem říká: „Jsi zbabělec. Nikdy jsem nevěřil, že budu mít otce takového zbabělce.“

Najednou je v pokoji ticho. Vít i jeho táta cítí, jak velký hřích vstoupil mezi ně. Hoch zůstává sedět a hlavu vkládá do dlaní. Co jsem to řekl svému tatínkovi? Zbabělec! Jak mi to mohlo vylétnout s huby! Ta facka mě pomátla na rozumu. Jak jsem pyšný. Z té pomluvy jsem ztratil rozum.

Muž odchází k oknu a přivírá oči. Před očima mu probíhá film jeho tátovství. Ještě nikdy nedal svému Vítkovi facku. Na zadek, když byl malý, to mu občas dal. Ale facku? Nikdy. Co jsem to udělal? A co když to všechno byla pomluva, a já jí uvěřil?

„Vítku, já jsem mluvil dost. Teď mi řekni, jak to bylo doopravdy.“

Dočká se, i když to chvíli trvá. Jeho syn svraští čelo a pak váhavě,  s obličejem v dlaních, začíná vyprávět. Snaží se vylíčit, jak se to po pořádku od rána seběhlo. Když skončí, tak tatínek zaúpí: „Pomluva, pomluva, sprostá pomluva!“

„Odpusť, tatínku, nevím, jak jsem ti něco takového mohl říct.“

„Ty mi odpusť, prosím. Můj hřích je větší než tvůj. Já ti rád odpouštím.“

„Já také, tatínku, odpouštím ti, žes mně nevěřil. Ta facka mi nevadí, tu jsem si zasloužil.“

Táta i syn jsou rádi, že mezi nimi zavládl mír, ale oba cítí, že balvan hříchu tíží jejich srdce. Proto  muž navrhuje: „Ráno půjdeme ke svátosti smíření, co říkáš?“

„Určitě. Nejraději bych šel hned.“

„Dobře, půjdeme hned, otec Martin nám vyjde vstříc.“

Jako s těžkým pytlem na zádech kráčejí otec se synem k faře. Jsou skutečně poněkud sehnuti. Navíc spolu nemluví. Je to neobvyklé mezi nimi. O to více mluví uvnitř s Ježíšem, který na ně čeká v osobě ochotného kněze na faře.

Zpět